Kdo je online

Momentálně je online 0 uživatelé a 39 hosté.

Velkou moc má modlitba spravedlivého.

Vstup : Gal 6:2 (Hesla JB)

"Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův."

MODLITBA :

Pane, nejsme hodni, abys vstoupil pod naši střechu, ale řekni jen slovo a naše duše budou uzdraveny.

S pohanským setníkem, který přijal od Tebe milost i dar uzdravení, po kterém toužil, voláme dnes k Tobě, Pane.
Víme, že k víře a k pokoře tohoto muže míváme daleko. Uvědomujeme si to vždycky, když otvíráme Tvé Slovo, Tvé Písmo, vždycky, když Ty nás zasahuješ a zastavuješ, aby sis nás obrátil k sobě. I to, že jsme dnes tady, vnímáme podobně. A děkujeme Ti za to, že sis nás zavolal, abychom čas, který jsi nám svěřil, obraceli k Tobě. Děkujeme Ti za tu vzácnou možnost společenství rodiny Tvých dětí, že smíme vědět i prožívat, zakoušet, že jsme v Tobě spojeni se všemi, kdo slaví den Tvůj. A se všemi, kdo se k Tobě s vírou a nadějí obracejí. Děkujeme, že smíme vědět, že smíme věřit a smíme očekávat, že Tvé mocné navštívení je připraveno i pro nás. Amen.

Čtení : 1.Královská 17:17-24

"Po těchto událostech onemocněl syn té ženy, paní domu. V nemoci se mu přitížilo, ba, již přestal dýchat. Tu řekla Eliášovi : Co ti bylo do mých věcí, muži Boží ? Přišel jsi ke mně, abys mi připomněl mou nepravost a mému synovi přivodil smrt ?

On jí řekl : Dej mi svého syna ! - Vzal jí ho z klína, vynesl ho do pokojíka na střeše, kde bydlel, a tam ho položil na své lože. A pak volal k Hospodinu :

Hospodine, můj Bože, cožpak i té vdově, u které jsem hostem, způsobíš zlo a přivodíš jejímu synu smrt? - Třikrát se nad dítětem sklonil a volal k Hospodinu : Hospodine, můj Bože, ať se, prosím, vrátí do tohoto dítěte život.

Hospodin Eliášův hlas vyslyšel. Do dítěte se navrátil život a ono ožilo. Eliáš dítě vzal, snesl je z pokojíka na střeše do domu a dal je jeho matce a řekl : Pohleď, tvůj syn je živ !

Ta žena Eliášovi odpověděla : Nyní jsem poznala, že jsi muž Boží a že slovo Hospodinovo v tvých ústech je pravdivé."

Jan 14:12-14

"Amen, amen, pravím vám, kdo věří ve mne, i on bude činit skutky, které já činím. A ještě větší. Neboť já jdu k Otci. A začkoli budete prosit ve jménu mém, učiním to, aby byl Otec oslaven v Synu. Budete-li mne o něco prosit ve jménu mém, já to učiním."

K Á Z Á N Í
Jakub 5:16

"Vyznávejte své hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni. Velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého."

Dovolím si, milé sestry a milí bratří, pro lepší srozumitelnost přečíst ještě širší kontext tohoto verše :
Jakub 5:13-18

"Vede se někomu z vás zle ? - Ať se modlí !

Je někdo z vás dobré mysli ? - Ať zpívá Pánu !

Je někdo z vás nemocen ? - Ať zavolá starší církve, ti ať se nad ním modlí a potírají ho olejem ve jménu Páně. Modlitba víry zachrání nemocného. Pán jej pozdvihne. A dopustil-li se hříchů, bude mu odpuštěno. Vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni. Velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého.

Eliáš byl člověk jako my, a když se naléhavě modlil, aby nepršelo, nezapršelo v zemi po tři roky a šest měsíců. A opět se modlil, a nebe dalo déšť a země přinesla úrodu."

Velkou moc má modlitba spravedlivého. - A jsme nahraní. Spravedlivý - kdo z nás může říci o sobě, že je spravedlivý ? A tím více ten, který zná a čte Písmo. Víme, že Písmo vyznává o člověku, že není nikoho spravedlivého, není, kdo by byl bez hříchu. - Jen jeden. Jeden jediný. Možná proto někteří vykládají toto jakubovské vyznání, jako by tam bylo napsáno "modlitba Spravedlivého" - s velkým "S". Tak jako se to píše na jiných místech. A je tím míněn sám Boží Syn. On jediný je spravedlivý.

To platí. Přesto se však smíme dál prát s tím, že v tom našem textu to tak není zvýrazněno. A mluví se tu tedy o "spravedlivém", který je spíš podobný nám lidem - "Eliáš byl člověk, jako my..." - a přece, když se modlil, dály se věci.

Proč se tím vlastně zabývat ? - Zní to lákavě. Vždy, když člověk slyší o velké moci, o tom, že by mohl něčím manipulovat, nakládat, něco ovládat, probudí to jeho zájem a je hned na koni. Ono už i samotné SEBEOVLÁDÁNÍ je samo o sobě zajímavá věc. Kdyby se nám to tak jen dařilo...

I sem však míří tento text. Zapojíme-li do našeho uvažování i apoštola Pavla, víme, že sebeovládání je jeden z darů Ducha svatého nebo jedno z ovocí Ducha svatého. Tak kdybychom šli slovo po slově v tomto textu, zjistíme, že nemůžeme odpárat svobodné, svrchované působení Boží, tak jak jej Písmo inscenuje jako působení svatého Ducha, od situací, kdy chceme hovořit, přemýšlet, zakoušet vyslyšené modlitby nebo naopak nevyslyšené modlitby. Od situací, kdy chceme přinášet Bohu svou úzkost ve chvíli, kdy na nás samotné doléhá nemoc. Anebo ještě spíše ve chvíli, kdy jsme zkroušeni a zoufalí nad nemocí, trápením a bolestí někoho druhého, někoho, kdo žije vedle nás. Tak, jak to ještě více odpovídá tomuto textu.

Celý ten oddíl je předznamenán tóninou společenství. Braním břemen jednoho na druhého. Proto je tam napsáno : "Vyznávejte hříchy jeden druhému." - Ne : Vyznávejte se - sami - ze svých hříchů. To, že vyznání hříchů Bohu musí předcházet, tím není smazáno. Ale je tam nezastupitelně nepřehlédnutelně zvýrazněno místo, význam, role společenství. Společenství, o němž Ježíš hovoří : "Všude tam, kde se dva nebo tři sejdou ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich." Společenství, které zároveň je předznamenáno svojí pokorou a touhou přijímat a vnímat věci, které jdou od Boha a zase k Němu. Tak, jak jsme to minulou neděli připomínali nad tím žalmovým vyhlášením : "Bůh je blízko každému, kdo se k Němu modlí, kdo k Němu volá - opravdově a upřímně." Ta opravdovost a upřímnost je v tomto textu jakubovském postižena tím zvláštním důrazem na očistné pochody, činy, skutky, mechanismy, které jsou s modlitbou neodmyslitelně spojeny.

Nepřehlédněme také, že v tom textu je slůvko, které jsem teď již dvakrát vynechal, VROUCÍ - velkou moc má VROUCÍ modlitba spravedlivého. Smíme tedy z toho slyšet, že dokonce ani ne každá modlitba spravedlivého má takovou velkou moc. Co může být míněno tou vroucností ? Co to je "vroucí" ?

Překladatelé nového ekumenického překladu, myslím, velmi šikovně zde užili tohoto slova. Pro popsání jeho výpovědi můžeme zůstat třeba u jeho fyzikálního významu : Var znamená změnu skupenství. Očišťující změnu skupenství. Víte, že když chceme mít zdravou vodu, zbavenou všech nežádoucích elementů a nečistých zárodků, necháme ji projít varem. Podobné obrazy Písmo používá o tavení kovů. Jestli má být něco ryzí, čisté, pak to prochází výhní, pecí. A už jsme blízko k tomu, co apoštolové zdůrazňují o ohni zkoušek. A už jsme u křtu, který je vodou - na odpuštění hříchů (na znamená pokání), Duchem svatým - na vyzbrojení ke službě a poslání k novému životu - a ohněm - ke zprubování a očištění. Taková očišťující změna skupenství, přetavení ve výhni, obnovení - je tu předkládána jako součást oné modlitby spravedlivého, která má velkou moc.

Spravedlivý smí být ten, kdo je ospravedlněn. Celé učení apoštola Pavla se stále znovu točí kolem tohoto tématu. Zřetelně ukazuje, že to není v žádném případě možnost našeho lidského výkonu, něčeho, co sami dosáhneme. Ospravedlnění musí přicházet odjinud, zvenčí. Tak jako je nad odsouzeným pravomocně vyhlášen rozsudek nebo milost nad ním, tak také ospravedlnění musí přijít od toho soudce. Nic mně nepomůže, když mi všichni v sále budou říkat - "...ale my ti věříme, jsi nevinen", když soudce prohlásí - "vinen". Nic nepomůže všem v sále říkat : "Ale on to určitě udělal, my mu nevěříme ani slovo", když soudce prohlásí : "Nevinen." - Anebo ještě přesněji tu naši možnost : "Vinen, ale jest mu dána milost ! Je vykoupen."

Nemluvím náhodou o vykoupení a milosti, protože v tomto textu, který se týká modlitby a modlitby za nemocné a nad nemocnými a pro nemocné těla i duše, jsou tak úzce a tak hustě propleteny se slovy a s vyznáváním o odpuštění hříchů a o vině a smazání viny, že na to musíme pomyslet vždycky, když se chceme zabývat modlitbou, že souvisí s hříchem a očištěním. Uzdravení samo o sobě, fyzikální, chemické, či jiné, nebude mít ten dopad.

Může nás k tomu vést třeba i ten příběh Ježíšův, jak k němu přinesli ochrnutého (u Marka ve 2.kapitole) - proloupali střechu, spustili ho tam. A víte - první, co Ježíš řekne, je : "Synu, odpouštějí se ti hříchy." = Velké překvapení, rána pro ty ostatní, protože oni chtěli, aby byl uzdraven. A Ježíš mu odpustí hříchy. Je z toho zřejmé, že jedno bez druhého není možné. Může se stát náprava křivého údu, ale nestane se náprava životní. Je zřetelné, že to, co Ježíš přináší, to, co ten jediný spravedlivý, ten obětovaný Beránek přináší do světa, je uzdravení ve smyslu celkovém. Ve smyslu obnovení života, napravení vztahů člověka - k Bohu i k druhým lidem, i k sobě samému.

Otázkou, otazníkem zůstává, když čteme takovéto texty, které můžeme podpořit řadou dalších v Písmu, o tom, jak máme jakoby nabízené možnosti, jsou tu možnosti, jak právě modlitba, jak právě víra má úžasnou sílu, úžasnou moc - jestli toužíme, jestli vnímáme přijímat to, co Kristus nabízí. Tedy obnovu života - propalující, proměňující, která míří k věčnosti. A nebo jestli k Bohu voláme a chceme nacházet sílu, kterou bychom mohli Jej manipulovat, aby nám bylo splněno to, po čem právě toužíme.

A ještě dále jde tento motiv. Při biblických hodinách jsme teď probírali proroka Izajáše. A zejména v tom tzv.Druhém Izajášovi jsme opakovaně naráželi na výpověď, kterou zejména moderní člověk jen těžko přijímá, těžko se s ní vyrovnává. Když Hospodin skrze proroka zaslibuje zajatému Izraeli v Babylóně, že je vysvobodí, že je zachrání, že je znovu přivede na Sión a všechno to obnoví - zdůvodňuje to tím : To ne kvůli vám - ale kvůli sobě. Aby mé jméno bylo znovu oslaveno, aby všichni poznali, že já jsem Stvořitel a Pán a Soudce. A aby tak i oni všichni mohli přicházet k dobrému. Tedy - Ne kvůli vám !! Tento starozákonní motiv se promítá i do Ježíšových příběhů a do všech jeho zázračných činů, uzdravení, mocných činů. Když půjdeme pečlivě po tom, najdeme tam vždycky znovu : Tyto konkrétní činy, zasahující do konkrétního životaběhu člověka, zpravidla napravující, obnovující, očišťující, ale také - u prokletí fíkovníku třeba - zničující - nebo při rozmetání stánků prodavačů a penězoměnců v chrámu - zničující - vždy znovu jsou to ZNAMENÍ. Znamení odkazující k něčemu, co je za nimi, nad nimi, dál. K něčemu, co je podstatné.

Tahle logika funguje i o samotném životě Božího lidu. Pán Bůh si vybral, vyvolil svůj lid, aby s ním mohl být v kontaktu, aby měl někoho jako partnera komunikace, někoho, koho by měl "k obrazu svému." - "K obrazu svému" by možná stálo za to vykládat ani ne tak, "aby vypadal tak, jako já..", jako spíš "k odrazu svému" = abych měl někoho jako svůj protějšek. Právě proto je tam dáno člověku, aby měl vposledu možnost svobodné volby. Právě proto Hospodin, i kdyby mohl, nezasahuje. I když může, nezasahuje a nejedná s člověkem jako s loutkou. Až na nějaké výjimky. Ale dává mu možnost svobodného rozhodnutí a nechává ho v téhle svrchovanosti žít. Aby mohl být jeho obrazem - odrazem.

A právě tak, když se mluví o životě člověka - vezměme si třeba příklad učedníků a jejich povolání - jak to člověku vysvitne jinak, když si to domyslí natvrdo : Ježíš přijde a řekne jim : Pojďte za mnou ! Já vás učiním rybáři lidí. = Kdybychom to chtěli natvrdo domýšlet, tak musíme říct : No, oni se živili rybolovem, tak teď se budou živit tím, že budou požírat ty lidi, co ulovili, nebo je budou prodávat...budou to tedy nějací otrokáři, či co...?? - Ne, ten nový úkol = budete mi rybáři lidí - přetavuje také smysl jejich života. A znovu jim ukazuje, že i ta práce, kterou dělali předtím, a v jejichž mechanismech nebo rozměrech mohou nacházet podobnost k tomu novému úkolu, který dostávají, že ta není pro ně a pro jejich obživu. Ale je pro Něj. Je proto, aby všichni poznali, je proto, aby Jeho jméno bylo oslaveno.
A tohle je, myslím, jeden ze zásadních, důležitých motivů, které musíme nutně vtahovat i do těch aktivistických, akčních slov, která najdeme u Jakuba. Mnozí se setkávají s tím, že se konají spory a hádky nad tím, jestli lze vzít ten text Jakubův doslova, za slovo, a udělat to tak, jak je to tam napsáno, jak byla prokazatelně praxe první církve. Že tedy, když bude někdo nemocen, zavoláme presbytery, starší sboru, a vezmeme nějaký vhodný olej a půjdeme a pomažeme toho nemocného.

- Proč ne ? Ale platí o tom, stejně jako o svátostech, že bez víry je to rouhání !!

A ta víra má mnoho pilířů, na kterých musí stát. Ten presbyter, či starší sboru musí být pro mě zřetelně plný Ducha a povolaný Bohem k tomu a církví jenom ustanovený, aby byl zřetelným představitelem, zástupcem, autoritou Církve Boží. Tedy ten, který bude určitě dělat všechno podle Boží vůle. Minimálně o to bude celým svým životem zápasit. - Pak - Proč ne ?

Ten olej je hojivá látka sama o sobě. Ale bez té víry, že on může být znamením, nástrojem toho, do něhož se promítá třeba i všechno to pomazání královské. Králové bývali ustanovováni pomazáním vzácným olejem. Když Ježíšovi pomazala nohy žena hříšnice na návštěvě u farizea ... atd. atd. Je to nástroj nejenom toho fyzikálního a chemického působení. Je to nástroj zpřítomňující, že se tady dějí věci Boží. Bůh je tady při díle. To snad je zajištěno tím, že než by šli starší a pomazávali nemocného, mají se s ním, nad ním modlit. Aby se mohli modlit - začíná to u nás, v tom 16. verši - "Vyznávejte své hříchy jedni druhým !" - Přeloženo : Aby takováto akční, hmatatelná modlitba, o které vím, kterou smím slyšet, kterou smím zakoušet, která na mě smí působit třeba psychologicky, aby mohla mít svůj dobrý účinek, pak třeba ti, kteří se modlí, musí být čitelní pro toho, nad kým se modlí. Musí být čitelní jedni druhým. Neboť co jiného je modlitba, než spojení s Hospodinem. Není to v žádném případě v křesťanské víře nástroj na manipulaci s Bohem. Je to způsob spojení s Bohem. Z našeho pohledu modlitebníků lze snad tvrdit ještě víc : Modlitba je především pro nás práce na tom, abychom odstranili všechny překážky, které brání tomu, aby k tomu spojení mohlo dojít. Kdybych to technicky popisoval, tak musíme nejprve mít dostatečný zdroj, musíme naladit patřičnou frekvenci, a pak také musíme utlumit všechny ostatní rušící možnosti. A také musíme mít nějaké uzemnění atd. Těch technických podmínek pro dobrý, nerušený příjem je mnoho. Ale to jsou jen obrazy. Vyjadřující, že máme-li být v rozhovoru, v kontaktu s Hospodinem, je toho mnoho, co se staví do cesty. A naše práce - modlitební - která je vyjadřována i těmi gesty a slovy, i těmi formáty a podobami modlitby, je v tom, abychom tyto překážky odstraňovali.

A jedna z těch nejdůležitějších, největších překážek, jak tady čteme, je - jestliže zůstávají věci nevyřešené, nevyznané, neodpuštěné. Jako bychom až mohli číst, když to najdeme doslova v Písmu : Marné jsou modlitby těch, kdo sice prosí, ale nepodstoupili tento očistný, vroucí proces sebevydání, sebevyznání, sebeodevzdání.

Proč tam tedy není "Vyznávejte své hříchy Bohu"? Proč tam je "jedni druhým" ?

Tady nacházíme velké zvýraznění role společenství. (Už jsem o tom dnes jednou mluvil.)

Jak se projeví ta avízovaná "velká moc modlitby spravedlivého" ? Bude to tak, že když si něco přeji, budu spravedlivý a vroucí, tak se to stane..??!! - Tak zní dikce toho, co jsme slyšeli od Ježíše z Janova evangelia. Myslím, že je pomocí, když do toho smíme vpustit trošku takové jakoby relativity.

My máme přání. A teď - jaké ? Vzpomeňte na toho ochrnutého. Aby ten ochrnutý zase chodil - nebo aby mohl třeba i skákat ? A nebo aby k tomu mohl navíc i zpívat ? A nebo aby ...

Máme přání, aby mu bylo dobře a nebo aby se splnilo to, co my vidíme, že je dobře ? Ta relativita znamená, jestli my přejeme SI splnění svých modliteb, anebo jestli přejeme, aby bylo dobře. Jako příklad uvedu už otřepanou věc, kterou uvádívám velmi často : Našel jsem kdysi výklad, který mě velmi oslovil. Na svatbu v Káni.

V Káni galilejské Ježíš učinil první ze svých znamení, jak je psáno u Jana ve druhé kapitole. Když svatební veselí vrcholilo, najednou přišli za správcem svatby : Hele, problém, došlo víno, bude ostuda. - Matka Ježíšova řekne : "Zkuste to u něj !" - On ji nejdřív napomene, ošklivě, ale potom, když za ním přijdou, tak jim poručí, aby : A teď co ? - Aby nalili vodu do těch kádí. V těch kádích předtím neměli víno. V těch kádích měli vodu na očišťování. Do nich nalili vodu, nabrali z toho - a zjistili, že to je to nejlepší víno, jaké ještě nepili. A u transsubstanciačních a u jiných proměňujících chemicko--fyzikálních teorií najednou narážíme na tuto zásadní otázku : Co se vlastně změnilo v tu chvíli ? Pili ti lidé - chemicky vzato, kdybychom to dali na rozbor - pili víno ? Nebo pili vodu ? Ono, koneckonců, pro ně, tehdy, to víno mělo velký symbolický význam. Vždyť ne nadarmo se tolikrát psalo o tom, že Hospodin založil vinici a tam ji vypěstoval a ohradil - a ona nepřinesla úrodu, jakou měla. A vinice, to byl ten Jeho lid. Víno, to byl zdroj - jednak zase zdraví a života a radosti... A teď Ježíš nějak způsobí, že oni v té očistě, v tom, co možná předtím, kvůli svatbě, aby nezdržovali, zanedbali...- zjišťují, že to je lepší, než všechna radost.

Tohle je, myslím, velmi zářivé světlo do všeho, co vnímáme ohledně modlitby a ohledně přímluv. Jeden za druhého. Smíme tedy znovu zápasit o to, aby ten, kdo je postižen nemocí, ať už těla nebo ducha, aby byl znovu připojen ke zdroji života. Aby mohl, ať už jakýmikoliv prostředky, ale určitě z tohoto zdroje, od Boha Stvořitele, přijímat to, co má, a před Bohem - Soudcem žít a v posledu obstát. Je to trochu něco jiného, než když my toužíme po svém uzdravení, aby nás to nebolelo, nebo aby se mi vyhojila rána, a řekneme : Použijme jakýkoli prostředek. A jdeme za tím a za oním a těšíme se s Námanem syrským, jak nad námi budou šermovat rukama a co budou dělat za věci, abychom zakusili čarovnou moc uzdravení. To není totéž. Je možné jakýmkoli prostředkem, ale přivádět ke zdroji života, tomu jedinému a jedinečnému. Ale není možné z jakéhokoliv zdroje čerpat třeba tentýž prostředek. V tom smyslu může být myslitelná a jistě existuje i "takzvaná modlitba", ale nikoliv k Bohu. Modlitba, která se třeba soustředí na sebesoustředění a sebezpytování, ale Boha k tomu nepotřebuje. Modlitba, kterou Ježíš postavil na pranýř, když hrozil farizeům : Vy, kteří oblibujete modlitby na nároží a když se modlíte, tak to děláte tak, aby vás bylo vidět - máte, co jste chtěli. Boha k tomu nepotřebujete. Právě tak by se asi dalo tvrdě, avšak pravdivě, říci : Vy, kteří hledáte uzdravení pro sebe či pro druhého, ale ne u Hospodina, mějte ho, ale neprospěje. Naopak. ...

"Modlitba víry zachrání nemocného...Pán jej pozdvihne. A dopustil-li se hříchů, bude mu odpuštěno." - Tak co tedy pomáhá - modlitba nebo Pán ?

Modlitba je posláním Církve, kněžské poslání. Ta hlavní práce na tom je, aby se ti, kteří se mají modlit, očišťovali, aby ochotně, odhodlaně podstoupili i ten var, výheň - proto, aby mohli opravdově a upřímně přát, svolávat, žehnat pokojem. Přivolávat Boží zásah, Jeho zákrok. A to v té relativitě - možná, že já toužím po tom, aby ten můj, kterého mám před očima, žil ještě 10 let - ale Hospodin má pro něj něco lepšího. Co však smíme přijmout - on i já - je, že budeme vědět, že to, co se stalo, je z Boží ruky a je to dobré.

Co tedy můžeme dělat prakticky ? Vzít olej a jít mazat nemocného ? - Proč ne ? Ale bez víry je to rouhání, stejně jako křest, či přijímání těla a krve Páně, od kterých si slibujeme všechno možné, ale nečekáme na navštívení a mocný dotek Boží. On dává mnohem víc, než my čekáme. Především očištění, smíření a odpuštění.

A nakonec : Ten Spravedlivý, Svatý - byl vyslyšen, nebo ne ? - Modlil se v Getsemane, potil se krví : Bože, odejmi ode mne tento kalich ! - Nestalo se. - Ale vždyť On sám dodává : "Buď vůle Tvá !" - Stalo se. + A pak ještě na kříži : "Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí." - Těm, kteří Jej křižovali, Jemu ubližovali... Jak obrovská moc !!! Je snad nad ní větší ??? Amen.

------------------------------------

MODLITBA : Zůstáváme zaraženi, zaskočeni, ješitnost nás rozechvěje, vždycky, když slyšíme o svatosti, kterou Ty žádáš, Pane. O ryzosti a čistotě, kterou podmiňuješ naše kontakty s Tebou. O opravdovosti a upřímnosti, bezelstnosti bez postranních úmyslů. Děkujeme Ti, že nás nenecháváš v naší pýše, ale trpělivě a laskavě a opakovaně znovu nás oslovuješ a dotýkáš se nás, abychom se mohli odvážit vidět sami sebe ve světle pravdy. Abychom mohli vidět, jak velmi jsme prolezlí a zkažení sobectvím a ješitností a schopností omlouvat všechny úskoky a lsti, a to nejenom pro dobré věci. To, jak jsme si už zvykli na to, že vlastně nevěříme a nečekáme, že by mohlo být něco ryzího a čistého, že by mohl být vztah, který zůstane v upřímnosti a čistotě. Že by mohla být slova, která by mohla skutečně platit. A tak hledáme provizorní, náhražkové, slepující, přemosťující způsoby, jak aspoň přežít, jak aspoň chvilkami zažít, zakusit záblesky něčeho, co stojí za to. A jsme ochotni a schopni platit za to velkou cenu.

Prosíme Tě, nenechávej nás a pracuj při nás svým svatým Duchem, abychom se neděsili toho, když ty žádáš, abychom Ti dali cele sami sebe, ale abychom mohli ve víře nadějně vyhlížet a zakoušet, že právě to je cesta, která dává jedinečné možnosti nového začátku a nové naděje, nové věrnosti a nových sil, nových možností a nových dění. I tam, kde se zdá, že už je všechno tolik pošlapáno, že už naděje není.

Odpusť nám, Pane, že tolik, tolik zápasíme a myslíme na sebe, tolik se modlíme sami za sebe a nejsme připraveni a použitelní k tomu, abychom vedli svůj zápas za druhé a za tento svět. A přece právě proto povoláváš svoji církev, jak nám zvěstuješ.

Slyš nás, prosíme, dnes, když se chceme slovy žalmistovými k Tobě obracet a když se chceme připojovat těmi slovy, která nám dal Tvůj milý Syn, náš Pán a Spasitel :

"Oko Hospodinovo bdí nad těmi, kdo se ho bojí. Nad těmi, kdo čekají na jeho milosrdenství, aby je ze smrti vysvobodil, naživu je zachoval v čas hladu. Naše duše s touhou vzhlíží k Hospodinu, On je naše pomoc, náš štít. Z Něho se raduje naše srdce. My doufáme v Jeho svaté jméno.

Tvoje milosrdenství buď, Hospodine, s námi. Na Tebe s důvěrou čekáme."