Kdo je online

Momentálně je online 0 uživatelé a 91 hosté.

Nyní tedy, vydejte se srdcem svým a duší svou hledání Hospodina svého Boha. (1. Paralipomenon 22:19)

Milí bratři a sestry,

to slovo, kterému dnes máme naslouchat, je zapsáno v knize Paralipomenon. A to v první knize Paralipomenon a tam uslyšíme ve 22.kapitole verš 19.

"Nyní tedy, vydejte se srdcem svým a duší svou hledání Hospodina svého Boha."

Amen.

A ještě k tomu, milí bratři a sestry, přidáme dva verše z téže kapitoly, 12. a 13., abychom ještě to slovo, které jsme tady slyšeli, které chceme, aby nám zůstalo v paměti - tedy "vydejte se hledat Hospodina, celým srdcem na celou duší.

No a předchází tomu také toto slovo - to je modlitba Davidova za svého syna:

"A dejž tobě Hospodin rozum a moudrost a ustanoviž tě nad Izraelem, abys ostříhal Zákona Hospodina, Boha svého. A tehdy se ti šťastně povede, když ostříhati a činiti budeš ustanovení a soudy, kteréž přikázal Hospodin skrze Mojžíše. Posilni se a zmocni, neboj se a nic se nelekej."

Takto to máme před sebou teď tato slova Písma svatého a nejdříve asi bych měl říct, jak je to s tou knihou Paralipomenon, viďte, jak jsem se k ní dostal. - No přichystal jsem se na setkání - před týdnem jsme byli v Bruntále, v našem předchozím působišti, a k té knize Paralipomenon jsem se dostal tak, že někdo za mnou přišel, abych připravil nějaké výklady právě na tuto knihu. No a já jsem si vzpomněl, že když jsme byli ještě v Bruntále - před 40 lety, že jsme na tu knihu padli - někdo to tam napověděl, že bychom měli knihu Paralipomenon probírat, to že nikdy neslyšeli, tak jsem začal číst. No a teď teda jsem si říkal, že když už jsem v tom rozečtený, tak že vám z toho také pokusím se povědět, jak je to přece jenom zvláštní kniha - Paralipomenon.

Možná - když jsem byl jako kluk, tak nám říkávali naši starší hoši: "To ani moc nečti ty Paralipomenon, tam jsou samý seznamy a jména a rodokmeny." A tak asi mnohým zůstala - myslím, že asi taky jste to tak slýchali, jim zůstala tato kniha zavřena. No a já jsem byl trochu nějakým způsobem přinucen, abych ji otevřel a tak jsem se prokousal těmi rodokmeny a těmi jmény a tak. A říkal jsem si přitom - a to je to první poselství z dneška: Někteří říkají - Tak co z těch jmen my máme ? Kdybychom nic jiného neměli - jakože se nás to moc nedotýká, že jo, abychom věděli, kolik generací se vystřídalo. Tenkráte dávno až do dneška. A Jediný Bůh ! A to z toho zaznívá. Prarodiče, prarodiče, prarodiče a vnuci a vnoučata, atd…….A jediný BŮH! Tolik lidí, tolik jmen. Některá povstala, některá zapadla. To je první poselství té knihy Paralipomenom. Tedy kdyby nic jiného z toho nebylo, tak teda toto, prosím, slyšme: Tolik generací, tolika století, tisíciletí a jediný Bůh ! "Já jsem Hospodin, Bůh Váš, který vás vyvedl ze země egyptské, z domu služby." Jediný…

No a to druhé, co je potřeba, abychom si také připomněli na tomto místě, je situace v jaké se pak další kapitoly odehrávají.

První postavou nebo hlavní postavou v těchto kapitolách je David - král. Je to s ním trochu zvláštní, s tím Davidem, a vůbec s námi lidmi. Také i s tím Davidem dohromady - Dělal si svoje věci, jako my si děláme svoje věci. A svalujeme to na Hospodina, že to On chce, a že nám v tom dokonce žehná.

Tak co oni dělali? Hrozné věci. Když David chtěl postavit chrám, Pán Bůh mu říkal: "Milej zlatej, ty nebudeš stavět chrám pro mě. Máš ruce plné krve a mnoho jsi bojoval." A teď oni před tím vám, než toto slyšeli od Pána Boha, prožívali jiné skutečnosti. Oni dokonce jsou modlitby chvály, které říkají: "Pán Bůh nás provází, to On nám dává sílu, my bychom to nedokázali takhle postavit."

Teď také jsem nedávno slyšel, jeden pán - se ho ptali v rozhlase, jako jak to s ním je a on říkal: "To a to jsem získal - díky Bohu". A já nevím, co to bylo za člověka, nevím, jak to myslel. Pán Bůh ví a on ví, jak co získal a teď má. Ale on řekl: "Díky Bohu!" Je to možné takhle, abychom říkali co chvíli, něco se stane nebo podaří se mně, abych řekl: "Díky Bohu"? Když na mnoha těch věcech vlastně konám já sám ? Anebo ještě s někým, s kým se domluvím?

No a to byla jejich tíseň. Tedy bojovali, válčili, kořistili, otročili. Teda oni neotročili, sbírali otroky. Nebo zajatce a z nich si dělali otroky. Bylo to děsné. A přitom řekli, že to tak Pán Bůh chtěl. No a teď přijde rozhodující chvíle. A to je, myslím, dobře, abychom slyšeli z té knihy Paralipomenon - co se stalo z Davidem. David nashromáždil úžasné bohatství. Mohl si postavit překrásný palác královský, služebnictva nabrat si - ten na to, ten na to, každý něco koná. A teď najednou taková zvláštní věc přijde mu na mysl, jakoby trochu svědomí se probudilo: "Tak já bydlím v takovém krásném paláci, tolik mám služebnictva - a Pán Bůh ? My pro něj máme jenom stánek !?! Je pravda, je tam desatero Božích přikázání a slibuje, že tam je přítomen, ale je to jenom stánek ! Nějaké ty závěsy, kortýny a jak je to možné ?

A tak se vám ten David rozhodl, společně také s ostatními, že tedy postaví chrám. Pánu Bohu chrám. Aby tam přebýval. A teď tam je vypočítáno, co všecko sehnali. Kolik bohatství všelijakého. Dělníky, co otroků sehnali, tesaře, truhláře, kameníky, kováky. Prostě na všecko možné byli - zlatotepce - na všechno možné byli řemeslníci. A těch peněz, drahokamů, zlata, stříbra a drahé dříví začali vozit, shánět. A teď říkali: "Tak postavíme chrám Pánu Bohu."

No a teď je ta otázka z Písma, která se nám taky tak vrací. Pán Bůh říká na víc místech nám lidem : "Vy jste to ode mě slyšeli, že chci, abyste mně postavili chrám ? Od té doby , co jsem vás vyvedl z Egypta, já jsem byl s vámi v tom stánku. Ale tam jsme se setkávali ! A teď vy chcete postavit mně domek, abych já tam bydlel ? Vždyť nebesa nebes mě neobsahují!" Natož potom chrám. - No, samozřejmě plný bohatství - víte, jak teďka chodíme po chrámech dívat se. Já nevím - k Vítovi a já nevím, kam všude. Po světě, že jo, jsou obrovské chrámy.

A teďka ty křesťanské, chtěly být ještě mohutnější, aby se vyrovnaly pohanským chrámům. To oni také chtěli : NESROVNATELNÝ CHRÁM POSTAVÍME! Takový nikde nebyl, takový bohatství… -žádný pohanský chrám si nemůže dovolit, žádný pohanský bůh si nemůže dovolit. Je to Hospodinův stánek.

Ale Pán Bůh jim říká: "Ale to já jsem od vás nežádal. Já jsem od vás žádal, abychom se setkávali. Někde - jako v modlitebně na Žižkově. Nic zlata, nic bohatství. To bohatství je v tom, že je Pán přítomen. Však víte, oni, když přicházeli do toho stánku, tam nechodili jenom tak, aby tady udělali nějakou slávu, já nevím, všelijaké ovace, mnoho řečí nadělali. Oni přišli zmlknout a naslouchat, co jim Hospodin říká. A to je cena, kterou nám Pán Bůh dává.

Takže potom v pozdějších dobách, když Pán Ježíš přišel a oni také se doptávali, lidé, jak teda to je s námi a jak je to s tebou, Pane Bože, tak on říká: "Poslechněte, kde se dva nebo tři sejdete v mém jménu, tam já jsem uprostřed vás. A na to nepotřebujete žádný chrám. Žádný zlato, žádný obrazy, žádný sochy a kdoví jakou slávu. Přijďte a poslechněte!" Toto je další takové poselství z tohoto místa, které nám kniha Paralipomenon připomíná.

No, ale musíme dál. Nakonec z toho chrámu, však to znáte, nezůstalo nic. Však jim Pán Bůh říká : Pokud budete věrní, no tak je to všechno v pořádku. Poslušní - všecko v pořádku. Jak jsme to četli před chvilkou z toho čtení, z Pavla Timoteovi. Ale jakmile zklamete, chrám vás nezachrání. No a k tomu došlo, chrám byl rozbit a teďka člověk sleduje - já jsem tam nebyl nikdy v Jeruzálemě, tak nevím, ale vyprávějí lidi a na obrázcích to je napsáno - jak tam zůstala zeď - "zeď nářků". Tak z tej slávy, kterou oni chtěli postavit Pánu Bohu, aby tam bydlel, zbyla zeď nářků. Ještě jeden mi povídal, když takhle jsme o tom mluvili, o těchhletěch věcech - říkal, no jo, vždyť někdy to děláme tak, že Pána Boha chceme dát do muzea, aby se lidi chodili dívat. - Podívejte se, takhle On vypadá, tohleto je, takhle je přítomen. Anebo do zoologické zahrady. Říkáme - Pán Bůh je živý. Tak teda tam uděláme nějakou klec a tam bude Pán Bůh a lidi se budou koukat na něj, jak je tu živý Bůh mezi námi. A víte, jak je to naprosto jinak.

No a teďka v těchhletěch místech, - tom vám je ta kniha Paralipomenon v tom zvláštní, - já když jsem před těmi 40 lety se na to chystal, abych vykládal, tak jsem si tak říkal při tom čtení, - Jako když někdo hledá, já nevím - poklad - a teď ho nemůže najít - rýžuje v potoce, zlato aby nějaké našel, a nikde nic, samej šutr, samej šutr. - A najednou se vám něco objeví. - A to je v té knize takhle pomalu. Čtete, čtete - člověk si říká, co z toho ? - A najednou vám padne právě takové slovo, jako my dnes máme před sebou : "Hledejte Hospodina, celým srdcem svým a celou duší svou." Prostinké slovo. Žádná filosofie mezi tím není, každý tomu může rozumět, co nám Pán Bůh nabízí. A toto teda je to zvláštní, co kniha Paralipomenon přináší a takových míst je víc. Kdybyste měli moji Bibli před sebou, tak byste viděli, jak tam mám takové ty, kde Pán Bůh vystupuje, mám zatrženy vždycky žlutě. To se to tam jen žlutí. Co chvilku takový drahokam, jako tam je z Boží strany pověděný nám lidem, no a to nám kniha Paralipomenon přináší.

Jinak, to "Paralipomenon" znamená, to asi znáte, že je to něco, co není na jiných místech uvedeno, že to jsou dodatky vlastně , co bylo vynecháno, že ten pisatel, redaktor to do těchhletěch míst to vložil.

A teď ty důsledky z toho. - Naslouchání Hospodinu. Události, které mně asi nejvíce ovlivňovaly nebo oslovovaly z Písma svatého, jsou kolem Josefa. Kolem Josefa, toho jednoho z bratří, synů Jákobových. A co na něm teďka bych chtěl taky vám přiblížit ? On ten člověk byl pověřen Pánem Bohem, aby dával pozor, aby všechno u nich doma se dálo podle Boží vůle. A to bylo také pro něho znamení a nejenom proto, aby hlídal, jestli někdo něco takového nekoná. - Já to tak musím konat ! On věděl. Tatínek ho vystrojil k tomu, znáte to, tou pestrobarevnou suknicí, žejo, aby každý věděl. Takhle se princové označovali, nebo někdo, kdo měl zvláštní poslání. Označovali, aby každý viděl, toto má, tenhleten člověk má zvláštní poslání.

No a pak došlo k tomu, k čemu došlo - to znáte. Dostal se do Egypta. A teď se tam začínají - také v tom Egyptě - projevovat, co to znamená být Bohu blízko a naslouchat mu. Za nějakou chvíli - stal se tam otrokem, to víte, na dvoře Putífarově - a za nějakou chvíli ten Putífar poznal, že ten Josef je zvláštní člověk. Na něho je spolehnutí. Proč ? - No protože srdce měl otevřený pro Pána Boha ! Stále. V cizí zemi - tam si mohl dovolit, co chtěl. Ale on to neudělal, poněvadž to Pán Bůh nechtěl. Ale i když ho potom pověřil ten Putifar vlastně správou celého toho jeho domu. Možná, že se někteří díví, co to je za nápad ? Tady nějakého otroka si koupí na trhu za pár korun a on ho udělá správcem celého dvora faraonova ? To není možný !

No, ale i tam ten zápas, však to znáte, aspoň jednu věc teda povím, která tam krásně je pověděna : Žena Putifarova si zalíbila Josefa . Byl hezký. Tam se o tom píše, že byl sličný muž. A znáte to, jak to s ním tam bylo. A on na to říká: "To já neudělám, to by byl hřích před Hospodinem". Představte si, všechno má ve svých rukou. Putífar je kdesi na cestách a jak to všechno pohotově - a on na to řekne: "To já neudělám, to by byl hřích před Hospodinem !

No a pak jde dál. Dostane se do vězení, tam zase to je zvláštní. I v tom vězení by si řekl, tak mne takhle potrestali, tak tady si to já udělám podle svého. Neudělá podle svého! To je dopad Božího slova na něho a pak když se dostane k faraónovi, to zase znáte, to už jenom krátce povím. No, co se tam všechno s ním stalo… To je Josef ! A to je člověk poslušný Pána Boha !

No a na závěr o tom Josefovi ještě to setkání nakonec s rodinou a s bratřími. A když se bratří dozvěděli, jak to, ..jak, že to je Josef, s kterým oni tam teď jednají. A tak měli strach, že se jim teďka pomstí. Teď on má moc a oni nemají nic. Tenkrát oni měli moc, tak s ním zařídili, jak zařídili : studna, o život mu šlo a teďka to otroctví, no a teď oni mu říkají: Neměl bys snad…- a on se rozplakal a říkal, jak vás to mohlo napadnout ? Přece jsme ve vztahu k Pánu Bohu ! Tak je poobjímá, políbí, přijme je pak, také rodinu další - se tam nastěhují. Senzační.

No ale ještě jednu věc aspoň bych rád připomněl zase z jiného místa. Tak, jak bylo po určité krizi božího lidu, když se měli, - to chrám už teda stál, měli možnost se kde shromažďovat, ale Slovo Boží bylo stranou ! A teď Ezechiáš říká : No tak, králi, měli bychom spravovat teďka ten boží dům, přece ho nenecháme tak, vždyť ho nemáme v pořádku - a oni za chvíli nato přijdou služebníci a řeknou : "Našli jsme svitky." Oni ty svitky Božího Slova byly uložený kdesi ve stěně, aby to zůstalo zachované. A teď oni začnou mu to číst tomu člověku a on říká : No to je to, co potřebujeme. A podle toho začnou zařizovat.

A to je ono ! Člověk zaslechne skutečně Boží slovo a začne se podle toho zařizovat. A nejenom pro sebe, to je vždycky i pro druhé. Ten Josef z toho dejme tomu měl nějaký výsledek, ale to nebylo jen pro něho. To bylo pro jeho bratry, to bylo pro jeho… pro ty Egypťany tam i na tom místě a teďka s tím Ezechiášem to je taky tak. Vždycky to je tak. Však to znáte taky ze života, když máte vedle sebe někoho, kdo teda naslouchá evangeliu a snaží se tomu jaksi vyjít vstříc a nebo se do toho zapojit - jak je krásné s tím člověkem se setkat. To je skutečně štěstí.

No a teď dochází teda k tomu, že mají teda stavět ten chrám a všechno je připraveno. Teď se doví David, jak to s tím je, že Pán Bůh nechce, aby on ho stavěl. Všechno je připraveno, žejo, v plné parádě, v plném bohatství, zajištěno. Ekonomové by dnešní měli radost, co se všechno dá shromáždit, jak jsou obětaví taky lidi…I dokonce, představte si, sám král ze svého dal na postavení chrámu a pak i jiní přišli - ze svého ! O kousek dál je napsáno: Ale co je vlastně "vaše"? Vždyť je to všechno moje. - My to nesete Pánu Bohu, jako oběť nějakou…- kdybyste nechali obětí, pak říká Písmo, kdybyste mě raději poslouchali ! Kdybyste nechali radši obětí, všelijakých, kdybyste mě raději poslouchali.

Nu - možná, že ještě jednu věc o tom slovu a o tom rozbitém chrámu bychom si měli připomenout, abychom si to trochu osvěžili to, co si častokrát ve shromážděních a v nedělních školách jsme si připomínali, žejo a při náboženství - Vrátili se z Babylona. To kniha Nehemiáš o tom právě vypráví. Chrám je rozbit. A víte, co nemůže v chrámu chybět ? Slovo Boží. Tam je napsáno, že si postavili lešeníčko, na to si vlezl ten, kdo měl službu, aby četl a oni naslouchali. Seděli tam po trámech, po kamenech, všelijak rozházených - chrám nebyl, ale Slovo Boží nemohlo chybět. A to je ono !

No a teď teda dochází k tomu, že David nemá stavět chrám, je mu z toho smutno, on také dobře ví proč. To ještě možná taky je potřeba k tomu dodat, takový ten vrchol jeho takové vzpoury byl Davidův, že po těch úspěších si říkal, jako to jiní králové dělali pohanští, tak já spočítám, kolik mám bojovníků a kolik mám lidí. A teď pozve si svého služebníka a říká : Jdi a spočítej ! A ten služebník mu říká, svému královi : Králi, ale to Pán Bůh nechce, to je hanebnost před Hospodinem.- Ale David si prosadí svou. Ten člověk musí počítat. A pak teprve si uvědomí David, co udělal, když lid boží začne nemocnět a nemoci se rozšiřují a on teď v pokoře a v tichosti volá k Pánu Bohu : "Pane Bože, netrestej lid, oni za to nemohou, to je moje chyba. Mě trestej." - To je obdivuhodné pokání Davidovo, víte, jak o srdce čisté prosí - o tom se hovoří zase v jiné souvislosti, kdy teda člověk se dostane do pádu a teď také je naděje smíření, odpuštění, které nám Pán Bůh nabízí.

No a teďka, co dál? My lidé jsme takoví, že se ne tak snadno vzdáme svých plánů. Přece se známe. Něco si připravíme, hlavně, že se nám to líbí. No - třeba se to Pánu Bohu nelíbí, nebo druhým se to nelíbí, ale proč bychom to neprosadili a tak on připravuje dál. A ví, že teda má syna Šalomouna, pokojného, už ne válčícího, tak tedy on bude stavět. Ale teď jak?

A to je to naše čtení teď a to jsou ty verše, které jsem četl ještě potom: "Dejž tobě Hospodin rozumnost a moudrost," - prosí za svého syna, "Dejž tobě Hospodin rozumnost a moudrost" - a dál ještě potom říká : "…abys plnil" (kraličtí napsali, abys "ostříhal") "Zákona Hospodinova , Boha svého. A tehdy se ti šťastně povede."

A já jsem si u toho poznamenal, říkám - když to budu říkat takhle na Žižkově, jako sobě to říkám : Šťastné děti, za které rodiče takto prosí, jako David za Šalomouna. "Dej ti Pán Bůh rozumnost a moudrost, abys dokázal plnit Boží ustanovení. To se ti šťastně povede a nejenom tobě. To je takové kouzlo Božích darů, že to je vždycky pro ostatní. Nemůže být šťastný někdo jenom sám pro sebe. Dojde štěstí tím, že vidí lidi, že si mohou podat ruce, ne zavřené, ale otevřené. Může se obejmout, políbit, říci, tak takhle jsme si…a teď si odpouštíme, začínáme znovu. To je dar, o který teď prosí tady David i pro svého syna, aby takto - no, si počínal a Pán Bůh, aby ho při tom provázel. Šťastné děti, za které takto rodiče dokáží prosit.

A na závěr, co tedy z toho? No a to je docela ten náš text. Že bychom chtěli postavit chrám, kde by Pán Bůh bydlel, to je nesmysl. Ale v tom textu je, jak jsem to říkal před chvilkou, zřetelně, jasně pověděno: No tak "…celým srdcem svým a celou duší svou hledej Hospodina !" Ještě tam je na jiných místech v Písmu dopsáno: "Pokud může nalezen býti." Na toto je potřeba abychom dali pozor. A ještě tam je potom psáno: A počítej s tím, že se Pán Bůh tomu, kdo ho hledá celým srdcem, ukáže. Že mu prostě promluví, že bude jeho nejen Pánem, ale jeho Otcem.

No a teď, když jsme tady, já jsem tady taky před nějakým časem kázal při té instalaci našeho Mirka, Vašeho nynějšího bratra faráře, tak jsem vzpomínal na jednu sestru, - teď jsme byli právě v tom Bruntále, tak znovu jsme na ni vzpomínali, na tu sestru kurátorku, - byla pradlena. Ale nesmírně vzácná žena právě skrze víru a ona když jsme měli biblické hodiny a když se modlívala ve shromáždění, říkala: "Ke Slovu Božímu nic nepřidávejte a nic neubírejte. To je, myslím, slovo, které je potřeba, aby nám co chvíli zaznělo, když právě chceme se dát do toho, abychom byli naslouchající a z nás, - a teď to je ten závěr toho - z nás Pán mocí Ducha svého a dílem Kristovým mohl činit, vytvářet kamení živé. Si to představte, takhle On chce budovat chrám ! My, my a lidé kolem nás mají být kamení živé, z nichž se buduje chrám k oslavě Pána. A dokonce Písmo řekne : Základní kámen té stavby je Kristus a vrcholící kámen té stavby je zase Kristus. Ten vrcholící to drží a na tom základě člověk stojí.

No a tak bychom měli společně směřovat. A nejenom my, druzí lidé také. Hledat Slovo Boží, aby se z nás mohlo stát kamení živé, napojeno na sebe všelijak, jak to stavbaři dokáží, ale v základu Kristus a na vrcholu zase Kristus. Amen.

Prosíme tě Hospodine, dej, aby tvé Slovo stalo se chlebem našeho života. Tak tě prosíme i za lidi kolem nás, blízké i daleké, známé i neznámé . Slovo tvé, Pane, je slovo života. Amen