Kdo je online

Momentálně je online 0 uživatelé a 24 hosté.

č. 50

Jaromír Strádal, Jan Hamr, Petr Špirko, Ilja Herold, Marcela Strádalová, Květa Dušková

„Snášejte se navzájem a odpouštějte si,
má-li kdo něco proti druhému.
Jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy.
Především však mějte lásku,

KÁZÁNÍ - ÚVODNÍK
Připravujeme se na Velikonoce – VSS bude letos na Květnou neděli, týden před Velikonocemi. Právě Velikonoce svědčí : Bůh v Kristu odpustil – „tak miloval svět, že dal svého Jediného Syna, aby žádný, kdo věří v Něho, nezahynul, ale měl život věčný.“ (Jan 3:16) Známe ten verš velmi dobře. Domýšlíme ho však ? Co znamená pro naši každodenní, docela všední praxi ? Jak se promítá do našeho osobního života, v rodině, ve sboru ? Jak se projevuje v naší práci ? Je na nás nějak vidět, že ho známe, ba že tak dokonce věříme ?
Slova apoštola Pavla na titulní straně tohoto jubilejního 50. čísla našeho sborového Občasníku jsou vzata z celého oddílu, v němž apoštol popisuje nový život v Kristu. Stojí za to si ho vyhledat a přečíst celý (Koloským 3.kapitola), než budete pokračovat ve čtení. Bůh všemu dává dobrý smysl. Snad nic není jenom tak, jak se říká, „pro naše zlaté oči“. Tak i smíření a odpuštění, které nám v Kristu dává a které si připomínáme nejvíce právě o Velikonocích, má v sobě hned takový náboj. „Jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy.“ - na jiných místech Písma je tento výsostný úkol dokonce přesně formulován, jako zvláštní, jedinečná, až i kněžská služba všech křesťanů. Jsme jí přímo povinni, jestliže jsme uvěřili a sami pro sebe přijali odpuštění. Ba, ještě hlouběji to jde : Můžeme to být paradoxně právě my, kdo jsme poznali a uvěřili, vyznali svou víru, kdo můžeme být odpovědni za to, že lidé kolem nás, kteří Boha neznají, nedojdou odpuštění. Buď o něm vůbec neví, nebo proto, že jsme jim ho zastřeli svým jednáním, které vůbec není pokojné, smířlivé, když jsme naopak známí jako nesmiřitelní hašteřivci, či neoblomní zákoníci tvrdého srdce…
Vzpomeňme jenom na Ježíšovo podobenství o dvou dlužnících z 18.kapitoly Matoušova evangelia. Zdali to není jako přímo opsané z našeho každodenního života ? = Sami sobě jíme a pijeme odsouzení, nerozpoznáváme-li tělo a krev Kristovu za nás obětované. Tak zní formulace apoštolova při ustanovení svaté Večeře Páně. Není v posledu naším největším problémem, tím co nejvíc ohrožuje budoucnost církve, sboru i víry jednotlivců, když máme oprávněné rozpaky nad vysluhováním VP dětem – právě z toho důvodu, že se bojíme, že ony nemohou chápat, oč při ní jde ? Neboť nikdy nemohly zakusit proměnu svých nejbližších po svátostném přijímání. Anebo měla jenom tak krátkého trvání…? Naopak jsou svědky zášti až za hrob, či jsou k ní přímo vedeny…
Nevzdávejme to ! Vždyť On odpustil i zbloudilému synu…! Nikdy není pozdě na návrat k Otci. Jít do sebe…Nejde to však obejít. Zaretušovat, jenom jako…
Jaromír Strádal

ODPUŠTĚNÍ
(L 6,37-42)
(Úvaha ze setkání střední generace 28. 1. 2008)
Co je to odpuštění? Jak ho vnímáme? Jak mu rozumíme? Jistě by se dala najít i definice, jako třeba – prominout prohřešek, smazat určitou věc, kterou již nechceme vidět, nebo zapomenout na skutečnost, na kterou už nechceme vzpomínat. Jak je to prosté, jak jednoduché.
Člověk ale není prostý ani jednoduchý tvor. Jsme každý jiný, odlišný, naprosto originální. Co mají lidé na mysli, když říkají, že bychom mohli nebo dokonce měli někomu odpustit? Každý na to máme jistě svůj názor a třeba odlišný a třeba originální.
Ale ještě se vraťme o kousek zpět. Odpouštění přece něco musí předcházet. Je to přece nějaké provinění, ublížení, bolest, zloba, nebo dokonce nedorozumění, nebo křivda. I to můžeme vnímat každý ve své odlišnosti. Někdo se těžce zhádá, jinému stačí jedno špatně vyložené slůvko, jeden je přistižen při nekalém činu, druhý se stane obětí pomluvy. Jednomu stačí názorový nesoulad a druhému rána pod pás - podraz. Těch možností je nepřeberné množství. Ani v principu se nedají všechny vyjádřit.
A co dál? Jak na to reagujeme, jak to zvládáme? Někdo vybuchne a začne řvát, jiný se zamyslí a potřebuje si to racionálně vyříkat, s dalším to třeba ani nehne. Každý máme své zkušenosti. O některých dokážeme mluvit, o některých ne. Některým se s odstupem času smějeme, za některé se stydíme; z některých jsme si vzali i ponaučení. Ale přicházejí situace další a další, a my je zvládáme, nebo nezvládáme. Není divu, že všude tam, kde se dva lidé setkají - ať je to doma, v manželství, v rodině nebo v práci - dochází ke sporům a konfliktům. Je dobré počítat s tím, že konflikty, kolize a střety v mezilidských vztazích byly, jsou a budou nevyhnutelné. Neexistují pouze tam, kde se nic neděje a kde lidem o nic nejde. Všude jinde se s nimi setkáváme. Je to tak normální.
A znovu se nabízí otázka - co tedy znamená to odpuštění? Odpustit znamená, že se rozhodneme nenechat si kazit život bolestnou minulostí. Účelem není změnit druhého člověka, ale změnit vlastní postoj, myšlenky, vlastní negativní stav. Odpuštění je projevem ochoty podívat se na problém z vyššího hlediska a vidět vše z nadhledu. Je cestou k vnitřnímu klidu a míru duše. Jde o rozhodnutí již dál netrpět, nevyžívat se v nenávisti a zlobě, vzdát se touhy nadále zraňovat druhé a zároveň se také vzdát touhy zraňovat sebe pro to, co se odehrálo v minulosti.
A proč vůbec odpouštět? Neodpuštění negativně ovlivňuje celý náš život, včetně jeho těla a psychiky. Zanedbané, potlačené a někdy i zdánlivě zapomenuté křivdy nic neřeší. Působí destruktivně. Neodpuštění člověka ničí, rozkládá a znepokojuje. Je zdrojem napětí a podrážděnosti. Neuzdravené křivdy se pak, ať chceme nebo ne, přenáší na další blízké v našem okolí, kterým také ubližujeme. Potřebujeme se utrpení zbavit a tak ho přesouváme dál. Ono se k nám však dříve nebo později stejně vždy navrací… Neodpuštění působí jako jed, který zasahuje všechny oblasti našeho života i vztahů k lidem, ke světu a neposledně i k sobě samým.
A nyní se přidává ještě další otázka: jak odpustit? Odpuštění není mnohdy jednoduchou záležitostí. Pocit křivdy člověka zasahuje ve všech jeho sférách. Proto také v těchto jeho sférách musí proběhnout i zpracování křivdy a odpuštění. Vyrovnání se s křivdou a odpuštění je záležitostí, která mnohdy potřebuje svůj čas. To nejde jen tak na povel.
Podaří-li se nám pohlédnout na křivdu nezaujatě, z jiného úhlu, nadhledu či odstupu, dostáváme se na dobrou cestu. Připustíme-li si, že vzniklá situace může mít i jiná hlediska, než ta, která vidíme úhlem svého pohledu, ze správného směru určitě neuhýbáme. Je dobré si uvědomit, že toto všechno je obecnou lidskou záležitostí.
Co mi však zde ještě chybí, když budu na obecné úrovni uvažovat, že jsem jednou viník a podruhé odpouštějící? Je to jakési zklidnění, ztišení, pokora, ba dokonce pokání. Udělal jsem chybu, lituji toho, prosím o odpuštění. A nebo na druhé straně – někdo mi něco…, a já odpouštím. Chci, chci to umět, chci to dokázat, toužím po tom. Tak to cítím před lidmi, tak to cítím i před Bohem. Vždyť vina a odpuštění není jenom lidskou záležitostí. Vždyť je to právě Bůh, se kterým především toto mohu sdílet, se kterým především toto mohu kon-frontovat. Vždyť je to právě Bůh, kterému především se musím zodpovídat za své jednání.
Jsem však nepatrný, bídný človíček, často se od milostivého a odpouštějícího Boha vzdaluji a často beru jeho spravedlnost do svých rukou, v domnění, že On, který je nejvyšší soudce, nás opustil.
Odpuštění je cestou lásky a to především Boží lásky. Ne, neopustil nás. To On je původce odpuštění, který jedná naprosto vědomě a naprosto svrchovaně. To On ve svém milosrdenství a ve své trpělivosti odmítá vykonat zasloužený soud a dává nám odklad. To On poslal svého Syna na kříž, aby dal svůj život jako výkupné za mnohé. To On nám otvírá něco, co je víc, než umíme chápat - totiž nový výhled, novou naději.
A tak: „Odpouštějte a bude vám odpuštěno.“ (Lk 6,37)
Jan Hamr

K ZAMYŠLENÍ

Pane, učiň mne nástrojem svého pokoje.
Kde je nenávist, ať přináším lásku,
kde je křivda, ať přináším odpuštění,
kde je nesvár, ať přináším jednotu,
kde je pochybnost, ať přináším víru,
kde je blud, ať přináším pravdu,
kde je zoufalství, tam ať přináším naději,
kde je smutek, ať přináším radost,
kde jsou temnoty, ať přináším světlo.
Pane, dej, ať nechci tolik být utěšován,
jako spíš utěšovat,
být chápán, jako spíše chápat,
být milován, jako spíše milovat.
Neboť tak jest:
kdo dává, ten přijímá,
kdo odpouští, tomu bude odpuštěno,
kdo umírá, ten povstává k životu věčnému.
František z Assisi (1182-1226)

„Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími.“ (Mt 5,9)

PŘEČETLI JSME ZA VÁS
(V seniorátním Zpravodaji - březen 2008)
Trochu zoxidované rodinné stříbro

Březen je měsíc knihy a výročních sborových shromáždění (VSS). A ta jsou jedním z pilířů správy církve založené na demokratických principech. Ano, demokratický charakter naší církve lze oprávněně považovat za jeden z nejvýraznější klenotů z naší pokladnice. Je tu unikátní tradice, že každý může povstat, vyjádřit svůj názor, podat návrhy, kývat, odpírat, souhlasit, protestovat, volit…
Demokracie je naše rodinné stříbro. A přece se potenciálně tak důstojná věc může zvrtnout. A co se může zvrtnout, zvrtne se. Jednou se z VSS stane jakýsi Hyde Park, kdy na sebe pokřikují blázniví řečníci na bedničkách a nalévají kolemstojícím emoční koktejl, či spíše šedozelený kouřící lektvar agresivní chuti a zápachu. Jindy může VSS připomínat Papinův hrnec půl vteřiny po explozi. Čím je člověk explozi dál, tím lépe. V jiných sborech zase naopak panuje takový zvláštní klid a pořádek jako v putinovském Rusku. Nebo vzpo-meňme na nedávný přímý přenos z volby českého prezidenta ve španělském sále. Některé paralely z jeho průběhu nám musejí připadat jako důvěrně známé. Někdy naše VSS připomínají vařící se vodu pod jezem v době březnového jarního tání. Jeden žasne, co voda vyplaví…
Některé citlivější povahy trpí již od února před VSS neurózou. Kdo má slabší nervy a je členem mírně rozkolísaného sboru, možná kradmo pokukuje po katolickém zlatě a vnitřně touží po elitní správě církve shora…
Ano, náš stříbrný klenot je poněkud umolousán a zoxidován. A přece stačí tak málo, aby znovu zářil. Každý může maličko přispět k navrácení jeho lesku. Zkusme být letos na sebe hodní a jednejme důstojně, laskavě, věcně a ohleduplně. Vraťme stříbrnému klenotu krásný lesk !
Petr Špirko, seniorátní farář

VÝROČNÍ SBOROVÉ SHROMÁŽDĚNÍ

Zpráva o ŽIVOTĚ SBORU v roce 2007
(Výročnímu sborovému shromáždění podává farář sboru Jaromír Strádal)
Milí bratři a sestry, dovolte mi letos podat zprávu o životě sboru v uplynulém roce v následujících třech kapitolách :
A/ Bohoslužebný provoz sboru
B/ Hospodaření, domy
C/ Vyhodnocení, plány a vize

Máme za sebou vcelku poklidný rok. Z pravidelného života sboru snad vynikají pouze 4 mimořádné události : Hned na počátku roku se po pádu dostal do nemocnice milý bratr Ota Berounský – jeden z nejstarších a nejvěrnějších členů sboru. Po 7 týdnech pobytu v nemocnici podlehl. Rozloučili jsme se s ním při děkovných bohoslužbách v druhou postní neděli 4.března 2007. Vzpomínali jsme pak na něj ještě jednou v neděli 18.listopadu, kdy byly záro-veň v nabídce knihy a věci z jeho pozůstalosti. Děkuji zejména sborové křesťanské službě, která vykonala mnoho potřebného jak ještě za Otova života, tak i při zpracování pozůstalosti, kterou odkázal sboru, i při přestěhování Otovy družky Jany do krabčického domova odpočinku naší Diakonie.

Na podzim se přece podařilo zrealizovat základní podstatné práce na adaptaci presbyterny. Dlouho plánovaná, promýšlená a připravovaná akce nám tedy přinesla své první ovoce. Smíme se těšit, že ten pěkný velký prostor letos dovybavíme potřebným nábytkem a zařízením. Aby mohl naplno sloužit pravi-delným sborovým setkáním v týdnu, nedělní škole, i příležitostným akcím.
K tradičním sborovým dnům 24.-25.listopadu jsme si pozvali jako hosta, kazatele a přednášejícího bratra ThDr.Ladislava Beneše z katedry praktické teologie Evangelické teologické fakulty v Praze. Jak přednáška „Co, kdy a jak učíme v ČCE“, tak jeho kázání na 1.Tes 1,1-10 bylo pro nás přínosem i potěšením. Právě tak jako společenství při besedě s hostem i vzájemné.

Radostně nám začal nový církevní rok nejvíce navštívenými bohosluž-bami za celý rok o první adventní neděli 2.prosince 2007. Řada hostů mohla spolu s námi slyšet vyznání dvou konfirmandů – Gabriely a Ondřeje Strádalových (své vyznání především vyzpívali v několika písních), i si spolu s nimi připomínat svá vlastní vyznání a přijímat svědeckou odpovědnost za jejich další život víry. Těšíme se na další takové příležitosti.

(Plné znění zprávy, stejně jako Zprávu o hospodaření sboru v roce 2007 a revizní zprávu najdou členové sboru s hlasovným právem v samostatné příloze.)

Představujeme
Sestru Evu Pudlovskou, novou hospodářku sboru

Koncem minulého roku dospěla dnes již bývalá hospodářka sboru či jinak „pracovnice správy domů“ sestra Ing.Marta Olexová k rozhodnutí neprodloužit již svou pracovní smlouvu s naším sborem. Ještě v závěru roku tedy proběhlo výběrové řízení na tento post mezi několika uchazeči vzešlými z intenzivního hledání zejména aktivitou členů staršovstva.
Po přípravných jednáních a rozhovorech znamenal samotný výběr ze dvou kandidátů vlastně závažné rozhodnutí, zda zachovat stávající koncepci zaměstnaneckého poměru správce domů na částečný úvazek, či zda se odvážit vykročit na novou cestu - zadání těchto prací profesionální správcovské firmě. Jak již víte z jiných článků tohoto jubilejního Občasníku nebo i z vlastní zkušenosti, staršovstvo se rozhodlo dát důvěru sestře Evě Pudlovské ze sousedního Jarova při zachování stávající koncepce. Jsme však vděčni všem, kdo projevili ochotu se v případě zvolení ujmout práce v našem sboru na tomto hospodářském poli. Stejně jako všem těm, kdo projevili svůj zájem a iniciativně se zapojili do hledání nového pracovníka/pracovnice, či vhodné firmy.
Sestra Pudlovská pro nás nebyla neznámou, neboť již předloni se s celou rodinou zapojili do našeho vánočního divadla a vloni se Pudlovští ještě výrazněji představili opět při vánočním zvěstování dětí – z jejich domácí dílny vzešly mnohými pochvalně přijaté dekorace a rekvizity prostého symbolického Betléma a 7 mesiášských odznaků Kristových. (Sekera, kniha, meč, had, berá-nek, koruna a kříž - jednotlivé funkce s nimi spojené si již jistě hravě doplníte sami.)
Aby se Vám mohla blíže představit – dříve, než ji budete moci znát i z osobního jednání s ní, či z výsledků její práce – dovolil jsem si položit jí i Vaším jménem následujících několik otázek :

Jako matka tří dětí v poměrně velkém odstupu…bude to pro Vás náročné skloubit život rodiny se specifickým nároky Vaší nové funkce ?
„??? ☺-  -  - ♥ -  -  -  ???“

Jakou kvalifikaci pro tuto náročnou práci – organizačně, vědomostně, časově, operačně atd. – zatím máte ?
• středoškolská studia ekonomie,
• spolupráce s manželem v rodinné firmě (oční optika),
• 6 let praxe ve Sdružení nájemníků panelového domu, v němž bydlíme.

Čeho se obáváte ? Na co se těšíte ?
Zda budu umět uspokojit Vaše nároky. – Že budu umět uspokojit Vaše nároky.

Vidíte již nyní něco, čím bychom Vám mohli my Vaši práci usnadnit či zpříjemnit ?
Parkovací kartou pro potřeby domů – řemeslníci, návštěvníci atd.
Přiměřeným vybavením kanceláře (skříň, počítač, telefon)

Jak jste se vlastně dostali z Jarova k nám na Žižkov ? Jaký byl prvotní impuls ?
Jsme staří známí se Strádalovými, vlastně již z dětských let ? Resp. můj manžel a jeho rodina s rodinou br. faráře. Ti se znali hlavně z brigád mládeže na Jizerce. My jako rodina v poslední době díky vánočním divadlům ve zdejším sboru.

Chcete nám ještě něco jiného o sobě říci sama ?
Už musím jít domů…protože…- ale o tom byla už ta první otázka, ne ?
Jaromír Strádal

Účast dětí na večeři Páně

Staršovstvo na své schůzi dne 11. února 2008 dospělo k řešení otázky vysluhování večeře Páně dětem v našem sboru tak, jak nám to ukládá usnesení 4. zasedání 31. synodu naší církve. Po mnohaměsíčním promýšlení a diskusích, jak při schůzích staršovstva tak v kuloárech, a po zvážení různých (i protichůdných) názorů jednotlivých členů staršovstva Vám předkládáme závěr, který nejlépe vystihuje to, na čem jsme se shodli.

1. Stůl Páně je v našem sboru otevřen všem pokřtěným. Tedy i dětem, které věří v Ježíše Krista jako svého Pána a touží po večeři Páně. Mohou k ní přistupovat, i když nebyly dosud konfirmovány.
2. Děti, které se chtějí poprvé zúčastnit vysluhování, to sdělí včas svým rodičům, učitelům nedělní školy či jiné osobě, ke které mají ve sboru důvěru. Společně s nimi (případně i samy) o tom promluví s farářem a kurátorem sboru.
3. Jméno dítěte, jež s námi poprvé přijímá večeři Páně, před vysluhováním oznámíme a dítě přivítáme.

Pomocí při rozhodování nám byl text, který zformulovalo staršovstvo sboru v Praze – Braníku. Ztotožňujeme se s ním a se souhlasem zástupců branického sboru jej předkládáme také Vám:

Děti u stolu Páně (pokus o řešení problému)

Večeři Páně ustanovil Pán Ježíš. Všichni křesťané ji pokládají za svátost, viditelné znamení, jímž jsme ujišťováni, že jeho oběť se týká právě nás. On sám, Ukřižovaný a Vzkříšený, je tu hostitelem těch, kteří mu uvěřili, křtem byli připojeni k jeho Církvi a vyznávají jej jako svého Pána.
Když stojíme u stolu Páně a přijímáme chléb a víno, slyšíme jeho slovo: „…toto je moje tělo…, toto je moje krev“. A tomu pokorně věříme. Vždyť tajemství Kristovy přítomnosti ve večeři Páně se vymyká každému pokusu je pochopit a zařadit do jakéhokoli věroučného systému. Z církevních dějin víme, jak snadno se ze svátosti jednoty Božího lidu stává nástroj rozdělení, jestliže nad vírou, láskou a nadějí převáží duchovní nadřazenost, samospravedlnost či církevní právo.

Na účast při svaté Večeři se nikdy nemůžeme uspokojivě připravit (máme-li pocit, že jsme „hodni“, jsme tím už „diskvalifikováni“, protože se nás zmocnila pýcha). Stejně tak se tato účast nedá stanovit podle data narození. Představa, že dospělý člověk je Kristu bližší než dítě, protože má víc znalostí a zkušeností, je biblicky nezdůvodnitelná. Husitská reformace naopak kladla důraz na vysluhování večeře Páně dětem, protože Kristus právě děti k sobě zve. Dětské přijímání už od kojeneckého věku je běžné v pravoslaví, v katolické církvi mohou děti přistupovat k eucharistii, když chápou rozdíl mezi obyčejným jídlem a posvátným chlebem, tedy asi v šesti letech.
V Českobratrské církvi evangelické se ujala praxe, dnes už přijímaná značně kriticky, že ke stolu Páně přistupují pokřtěné děti až po konfirmaci. Základní orientace v Bibli, katechetické minimum, seznámení se životem církve a tedy „utvrzení ve víře“ (to je obsahem konfirmace) je něco velmi důležitého, oč žádají u nás nejen čtrnáctiletí, ale o desítky let starší bratři a sestry. Pociťují potřebu uceleně a utříděně se seznámit s tím, čemu věří.
A přece ani konfirmační vědomosti, ani konfirmační akt sám o sobě nemůžeme chápat jako „vstupenku“ do společenství stolu Páně. Byla by totiž neplatná. V biblickém pochopení jí dává platnost jen živá víra v Ježíše Krista jako Pána a Spasitele a křest svatý. Už křtem, nikoli až konfirmací jsme připojení k duchovnímu Tělu Kristovu, Církvi svaté a obecné.
Naše církev, jako částka Kristovy Církve, zná křest dospělého a křest nemluvňátka. V prvním případě je to jasné: Ten, kdo při křtu vyzná svou víru, smí přistoupit ke Kristovu stolu. Jak však správně odpovědět osmiletému dítěti, které se ptá svých rodičů : „Proč nemůžu jít s vámi k večeři Páně, když jste mne dali pokřtít a v Pána Ježíše věřím jako vy?“ Snad tak, že má počkat šest, sedm let, až bude po konfirmaci?
Pokřtěné děti v našem sboru – aspoň některé – touží po společném stolování s námi dospělými. Můžeme si pomyslet, že to je dětský vrtoch a že pro něco tak významného ještě nejsou zralé. Pak ovšem sebe pokládáme za ty, kteří už svou dospělostí stojí duchovně výš. Víru dětí asi podceňujeme, zatímco Pán Ježíš ujišťuje, že jejich je království nebeské. Na druhé straně se můžeme oprávněně ptát, zda ke stolu Páně s těmito dětmi nepůjdou třeba jejich kamarádi, kteří jsou s nimi – možná poprvé – v nedělní škole a jinak nic nevědí o věcech víry. Děti přece rády napodobují. Nebude to tak i zde ?
Všechny tyto otázky jsme ve staršovstvu probírali ze všech stran. A také jsme se modlili za moudrost ke správnému rozhodnutí. Máme žádat na dětech vyznání před sborem, abychom se tak „pojistili“ před přílišnou samozřejmostí? Nebude to však pro dětskou psychiku nadměrný nárok, který nemám právo vznášet? Není vyznavačským aktem v posledu již sama účast dítěte u stolu Páně? Možná, že bude k prospěchu také krátký rozhovor s farářem a kurátorem. Zde může dítě – úměrně ke svému věku - povědět něco o svém vztahu ke Kristu, jemuž patří od svého křtu. V žádném případě však se nemusí bát žádného „duchovního kádrování“, protože přece my všichni žijeme jen z milosti, jež přesahuje pochopení dítěte i dospělého.
Najde však dítě odvahu vyjádřit svůj úmysl přímo? Nebo by bylo vhodnější, aby o tom promluvilo s někým, k němuž má důvěru? Pak by snad bylo dobré, aby k rozhovoru přišli oba. A ten by mohl být třeba po rodinných službách Božích, či kdykoliv jindy.

SBOROVÁ OZNÁMENÍ
Gratulujeme

Spolu s oslavenci si v prvním půlroce 2008 vděčně připomínáme významná jubilea následujících bratří a sester. Jak zaznívá již při nedělních oznámeních, přejeme Vám radostné a vděčné ohlížení se za dny a roky minulými a nadějné a pokojné vyhlížení těch příštích.
Myslíme na všechny vás, kteří již nemůžete přijít do našeho společenství ze zdravotních či jiných důvodů, aby vás Pán provázel a posiloval a obdařoval pokojem.
V těchto dnech především manželům Květě a Ladislavovi Duškovým, kteří 20. března 2008 oslaví již diamantovou svatbu. Radujeme se z jejich věrného svazku spolu s jejich velkou rodinou. Zejména v době, kdy mnozí uplynulý rok (právem) označují za „rok rozpadů vztahů“ na všech možných rovinách, ty manželské nevyjímaje, ba naopak, je nám toto svědectví o to vzácnější. Děkujeme za ně Bohu a přejeme jim, aby ještě užili mnoho vzájemné radosti a lásky a vděčnosti, a aby tak svým společným životem ještě mnohým posvítili.
Jaromír Strádal

Nejde o věc jenom soukromou,
když věrné členy sboru dostihne jubileum. Ta řádka počítaných let nevypovídá jen o běžícím čase. Je dokladem hledání, zájmu, úcty a upřímnosti… i vzájemné služby a potřebnosti. Které spojují lidi, aby daly jejich každodenní lopotě a shánění směr, vůni i ovoce.

Diamantoví Ladislav a Květa Duškovi oslaví ve čtvrtek 20.března 60 let svého manželství. Prožili ten společný čas poctivě a věrně v našem sboru. V mnohé práci i snažení, v nepočítaných vítězstvích i prohrách, v tichých radostech i statečných trápeních.
Radujeme a těšíme se s nimi s vděčností i s nadějí, že jakkoliv mnoho času bude jim ještě dopřáno, bude to čas darovaný i pro nás ostatní.
Ilja Herold

let datum jméno
88 06.02. Jaroslava Ladýřová
87 29.01. Jarmila Novotná
86 11.01. Věra Schovánková
26.01. Kristian Cee
25.03. Věra Martincová
17.06. Irena Kočařová
85 18.02. Libuše Meislová
83 06.05. Ing.Ilja Herold CSc.
23.06. Libuše Fellnerová
82 28.06. Pravoslav Dvořák
81. 17.04. Ing.Arch.Miloš Ditrich
13.06. Božena Jirková
19.06. Květoslava Dušková
80 15.05. Zdena Marková
75 07.02. Bohuslav Jelínek
10.06. Lia Heroldová
65 08.05. Jaroslav Baloun
60 06.03. Ondřej Fiala
14.06. Hana Ladýřová
50 23.04. Ing.Vladimír Rožánek
01.05. Tomáš Suk

Všem vám, milí oslavenci, upřímně blahopřejeme a pro povzbuzení připojujeme slova z Izajáše 43,1:
„Neboj se. Já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj.“
Toto je slovo povzbuzení nejen pro oslavence, ale pro každého, kdo cítí, že je v úzkostech, a věří v Boží pomoc.

Děkujeme
vám všem, kdo přispíváte svými dary a při pravidelných sborových sbírkách na podporu křesťanské služby v našem sboru.
Marcela Strádalová

Výročí našeho sboru
V letošním roce si připomeneme 80 let od vzniku našeho sboru. Prosíme Vás, kteří máte nějaké písemnosti, které se k počátkům sboru vztahují (i třeba z dalších let), anebo, kteří máte fotografie zakladatelů sboru, prvních presbyterů anebo prvních schůzek a shromáždění, abyste je laskavě zapůjčili do farní kanceláře. Po přefotografování Vám budou doklady i obrázky vráceny.
Ilja Herold

Zemřel bratr Ing.Valentin Chamrád, CSc. (1933)

(Přinášíme vzpomínku sestry Květy Duškové, přednesenou při vzpomínkových a děkovných bohoslužbách dne 1.3.2008 v modlitebně na Žižkově.)

Byla jsem tu neděli v kostele u Salvátora, kde měl kázání bratr farář Karásek. Mezi jinými se zpíval i Žalm 42 „Jako jelen mučen žízní“. Je to běžná stará píseň, ale mě se v mém duševním rozpoložení dotkla poslední sloka:
„Proč se tedy ve mně rmoutíš? Proč jsi smutná duše má?
Čekej, vždyť Bůh sejme Tvou tíž. A pro tebe radost má.
Jistě přijde na pomoc, Spasitelnou zjeví moc,
zarmoucenou mysl zhojí, na věky mne uspokojí.“
Myslela jsem na ni cestou domů a na slova Sváti Karáska o víře, třeba jen velké jak zrno hořčičné, o víře i do nepokoje, soužení, nemoci, zármutku.Venku svítilo slunce z modré oblohy, ale když se vrátil muž z bohoslužeb a sdělil mi tu smutnou zprávu, jako by se nebe zatáhlo.
Promítl se mi obrázek z mého mládí na celou Chamrádovu rodinu. Na dobu, kdy Lenta chodil se svou sestrou Věrou v neděli do kostela. Byl to takový vzorný párek sourozenců. Byla jsem starší a tak jsem ho už potom tolik nesledovala. Až když si ve sboru vybral ženu Květu. Byla shodou okolností oblíbenou učitelkou v nedělní škole ve skupince, do které chodila moje dcera. Tedy opět o vztah víc.
S Květou vychovali čtyři pěkné děti. Když se narodil syn Petr, byla to ohromná rodinná i sborová událost. Ty další už jsme přijímali nějak samozřejmě. Jistě to nebyl snadný život, ale i doba i okolnosti byly složité. On sám jako dítě zažil vybombardování bytu svých rodičů v Kolínské ulici na Vinohradech. Ale pamatuji pak i nějaké pracovní úspěchy. Ale to už je všechno dávno.
Lenta byl s námi celkem vzácně v Herlíkovicích. Zato naše rodina byla s nimi jejich autem v Bulharsku. Dovolte mi osobní vzpomínky. Co všechno jsme spolu zažili, když jsme třeba zjistili, že stanujeme pod vysokým napětím, nebo nám auto jezdilo z kopce do kopce jen na čtyřku. Táhl nás náklaďák s vlekem, měli jsme platit pokutu, ale mám dojem, že když nás viděli, že nám ji odpustili. Nebo když jsme hledali malého Dana zaběhlého na pláži u moře. V bezpečí se na vše vzpomíná už dobře. I na to, jak se lidé zastavovali a divili se, kolik nás vylézá jeden za druhým z malého vozu. Bylo nás 9.
Vážili jsme si i rodičů Lenty a Květy, však je mnozí pamatujete. Udělali všichni mnoho práce pro náš sbor, zvláště pak Květa a Lenta. Měli jsme je rádi. Nyní vyrůstají nové ratolístky Chamrádovy rodiny, i když třeba pod jinými jmény, ale jsou tady a to je naděje.
Lenta dělal dojem plachého a nerozhodného člověka,ale byl to velice vzdělaný muž s krásným hlasem a duší. Ale člověk obvykle vypadá trochu jinak než jaký doopravdy je. Ale život uteče rychleji než čekáme.
Květa po dlouhém trápení odešla ke svému Pánu za účasti celého našeho sboru. Pojednou onemocněl i Lenta. Zprávy z nemocnice nebyly povzbudivé, přesto ta poslední byla pro mne překvapující. Asi ho v duchu uvidím stále sedět na jeho místě v kostele, jako mnohé jiné.
Jsem smutná a nevím, co říci. A tak se vracím zpět k té poslední sloce.
„Zarmoucenou mysl hojí, na věky mne uspokojí.“
Lenta byl věřící člověk, plně oddaný našemu Pánu. Měl trápení, ale již jest uspokojen. On už ví, my ještě nevíme, ale věříme.
Květa Dušková

Vzpomínka

Dlouholetá členka našeho sboru sestra Marta Kohoutová – Jechová opustila tento sbor i svět 27. 2. 2008.
Je to již dávno, kdy jsme jezdili společně s „třicátníky“ do Herlíkovic, kde byla všem oblíbenou tetou a nám laskavou sestrou. Kdo ji viděl bravurně sjíždět herlíkovické stráně, bude ji mít v duchu stále před očima. Byla vždy ochotná ke každé práci i službě. Celá rodina Jechova byla svého času velkou oporou našeho sboru.
V posledních letech byla Marta i značnou posilou své sestry Věry. Do-vedla se vcítit, vždyť i ona prožila své životní utrpení. Ještě nedávno jsme seděly s narozeninovým přáním v jejich útulném pokoji a vesele se bavily. Snad proto je její odchod pro nás tak těžko k uvěření.

Má kamarádko z mladých let opustila jsi tento svět;
chtěli bychom, abys dál žila, abys nám srdce potěšila.
Vždyť Tebe snad měl každý rád. Uměla ses tak krásně smát.
Asi už splnilas, cos měla, a svíčička Ti dohořela.
Nám zatím ale ještě čadí. Buď sbohem, kamarádko z mládí.

Květa Dušková

P O Z V Á N Í

Sváteční bohoslužby o Velikonocích 2008 se v našem sboru budou letos konat podle tradičního schématu :
20.3. – Zelený čtvrtek – pašije podle Jana v 19 hod.
21.3. – Velký pátek – bohoslužby s VP v 19 hod.
23.3. – Velikonoční neděle – bohoslužby s VP v 9.30
v modlitebně našeho sboru, Čajkovského 10, Praha 3 - Žižkov
* * * * *
Tradiční společný sborový víkend se letos uskuteční v rekreačním zařízení naší církve v Krkonoších – Horský domov ve Strážném (Herlíkovicích) ve dnech 19. – 21. září 2008
Přihlašujte se (klidně již nyní) ve sborové kanceláři.
Staršovstvo organizuje společnou dopravu zejména pro ty, kdo nemohou jet po vlastní ose.
Těšíme se na setkání s vámi !

DOPORUČUJEME
Letošní evangelickou příručku : NA KAŽDÝ DEN – kdysi tzv. „Písmákův deník. Letos ji celou ze svých výkladů připravil bratr farář Daniel Ženatý, který nyní slouží v Pardubicích. – Hesla Jednoty Bratrské se vydávají a užívají ve více než 50 jazykových mutacích – stojí za to. Česky jsou i samostatně v tradičním kapesním formátu i v elektronické podobě na adrese http://www.dulos.cz/jb/hesla.

Heslo roku 2008: „Poněvadž já jsem živ, také vy živi budete“ (Jan 14:19b)

Tabulky aktualizovaného přehledu pravidelných shromáždění a úředních hodin ve farní kanceláři najdete v příloze ke stažení, případně na tomto webu v příslušných oddílech.

Pokud by se našly starší děti, které by měly zájem o biblické hodiny, či konfirmační přípravu, ozvěte se ! Rádi se s vámi domluvíme a najdeme vhodný termín k společnému vyučování a sdílení.

Pastorační návštěvy
domlouvejte, prosíme, osobně nebo telefonicky s farářem nebo sborovou sestrou na číslech : 222 720 864, 603 485 601 (farář)
222 722 753, 739 244 619 (sborová sestra)
Je možné též využít emailovou adresu : zizkov2@evangnet.cz
Využívejte, prosím, pokud možno, vyhrazeného času v úředních hodinách. Farář i sborová sestra mají takto vypsaných pravidelně celých 12 hodin týdně. Pokud Vám však tyto časy nevyhovují, je možné se domluvit konkrétně na jiném vhodném termínu.

Salár, sbírky, dary - Své dary můžete skládat buď osobně ve sborové kanceláři nebo převodem na účet sboru č.685345/0300, var.symbol xxx01 pro salár; xxx02 pro Jeronymovu Jednotu; xxx03 pro jiný dar. (xxx = vaše evidenční číslo)
Děkujeme všem, kdo pamatujete i na tuto součást života v církvi.

Žižkovské děti do Vršovic
Zvu nejmladší generaci Druhého sboru ČCE na návštěvu do sboru CČSH ve Vršovicích dne 30. března 2008 (neděle) od 14. hodiny. Připravujeme na odpoledne zhruba dvouhodinový program pro děti od pěti do patnácti let. S sebou sportovní oblečení a obutí. Sraz v Čajkovského 10 ve 13:30, případně přímo na Moskevské 34, Praha 10 – Husův sbor, 1. patro ve 14 hodin.
Michaela Mimrová, CČSH Vršovice

Plán akcí na rok 2008 najdete v příloze ke stažení.

VÝROČNÍ SBOROVÉ SHROMÁŽDĚNÍ
Druhého sboru ČCE v Praze 3 - Žižkově se bude konat

v neděli 16. března 2008

v rámci bohoslužeb, které začínají v 9:30 hod. v modlitebně našeho sboru, Čajkovského 10, Praha 3 - Žižkov

----------------------------------------------------------------------------------------
PROGRAM JEDNÁNÍ VSS:
1. Ustavení, prezence, volby zapisovatelů, skrutátorů, verifikátorů
2. Schválení programu
3. Zprávy o životě sboru za uplynulý rok + rozprava k nim + schválení
4. Volné návrhy a připomínky z pléna
5. Zakončení
----------------------------------------------------------------------------------------

SEZNAM ČLENŮ S HLASOVNÝM PRÁVEM
je vyvěšen v předsíni modlitebny.
Jakékoliv připomínky, doplňky, námitky, návrhy sdělte včas staršovstvu.

Upozorňujeme, že podle Čl.6.2 Jednacího a volebního řádu naší církve je řádně svolané sborové shromáždění usnášeníschopné za jakéhokoliv počtu přítomných členů !!!

Na setkání s Vámi se těší staršovstvo !

PřílohaVelikost
050.doc221.5 KB
zprava_o_hospodareni_sboru_2007.doc29 KB
zprava_o_zivote_sboru_v_roce_2007.doc124 KB
plneni 2007 - prosinec.xls31 KB