Kdo je online

Momentálně je online 0 uživatelé a 66 hosté.

č. 43

jas, Květa Dušková, Ladislav Dušek, Ilja Herold, Eva Turková, Roger z Taizé

„Dobrořeč, duše má, Hospodinu,
a celé nitro mé Jeho svatému jménu !
A nezapomínej na žádné Jeho dobrodiní,
On ti všechny tvé nepravosti promíjí,
ze všech nemocí uzdravuje tělo tvé,
tebe korunuje svou milostí a slitováním.“
(Žalm 103:1-4)

SLAVÍME DÍKŮVZDÁNÍ ZA ÚRODU.
Ještě před pár lety bychom k tomu nemuseli nic dodávat a nic vysvětlovat. Zejména ve velkoměstě však musíme pomalu i takové věci vysvětlovat. Dnešní nejmladší generace, pokud nemá svůj osobní vztah třeba k rodinné zahrádce, kde se ještě také seje a sklízí, nemá již přirozený vztah k přirozeným přírodním cyklům a tak jí ani „úroda“ nezní docela srozumitelně. Vždyť ovoce a zelenina se kupuje a to nejlépe v nějakém velkém marketu a tam je všechna k dispozici po celý rok. Snad ještě jistý posun cen připomíná, že rajčata rostou přirozeně, venku právě v létě a ne před Vánocemi. U cizokrajného ovoce to již vůbec nerozeznáme. Málo naplat, s tím prostě musíme počítat, že i takovéto odjakživa přirozené pojmy budeme muset vysvětlovat a možná v budoucnu i nahrazovat srozumitelnějšími, které by lépe vyjadřovaly původní obsah textu.
Pojďme tedy spolu přemýšlet, o co vlastně šlo, když se odedávna oslavovaly dožínky a vinobraní a ovocná sklizeň a třeba stříž ovcí atd.
Nahlédněme nejprve do Písma. Tam jsou jak sklizeň, tak ovoce, plody často užívány. Připomeňme alespoň čtyři z dlouhé řady oddílů, kde jsou užity :
 Mt 3:8 – Jan Křtitel napomíná ty, kdo k němu přišli ke křtu bez povědomí či chtění proměny života : „Neste tedy ovoce pokání…“
 J 15:5-8 – Ježíš svým učedníkům : „Já jsem vinný kmen a vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce;“ – „Tím bude oslaven můj Otec, když ponesete hojné ovoce a budete mými učedníky.“
 Mt 13:23 – Ježíš vysvětluje učedníkům podobenství o rozsévači : „U koho bylo zaseto do dobré země, to je ten, kdo slovo slyší i chápe a přináší úrodu, jeden stonásobnou, druhý šedesátinásobnou, třetí třicetinásobnou.“
 Ga 5:22n – Apoštol Pavel vypisuje Ovoce Ducha svatého : „…láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání.“
Co si říkáme (a ještě spíš, co si myslíme, v koutku duše – co ostatní přece nemusí vědět, co se přece neříká…) nad pěknou úrodou ? - Jak se nám to povedlo !!? Jsme prostě dobří, pilní a šikovní a úspěšní - a lepší než sousedé !? A nebo přece jenom trochu jinak : Jak nám Bůh žehná ! Jaké nezasloužené štěstí ! A co ti, kterým se právě teď neurodilo, nepovedlo, nedaří se…?
Sklizeň je NADĚJE – bude z čeho žít !! x Ježíš nás učí, varuje v podobenství o Boháči a stodolách (L 12:15-21 !!!) – ne samým chlebem živ bude člověk, ale vším, co přichází od Hospodina. –
„Mějte se na pozoru před každou chamtivostí, neboť i když člověk má nadbytek, není jeho život zajištěn tím, co má !“

PŘEDSTAVUJEME
( faráře našeho sboru Mgr.Jaromíra Strádala) (šestý díl)
Ad 2/ Vaše předchozí působiště bylo na sboru ve Vrchlabí. Co jste se v tomto sboru naučil, co si odtamtud přinášíte ?
Vrchlabí – brána Krkonoš, patnáctitisícové město, které se však v sezóně pravidelně zvětšuje o množství turistů, lze o něm mluvit jako o horském městě – přinejmenším „horskou“ nemocnici tam najdete, má za sebou pohnutou historii. Zejména v minulém století válečné a poválečné události vyryly hlubokou brázdu v tomto kraji. Typické problémy tzv. „Sudet“ a odsunu 90% obyvatelstva a příchodu nových dosídlenců – to můžeme počítat také mezi vlivné faktory pro vznik a život Farního sboru ČCE ve Vrchlabí.
Co si ze svého působení ve Vrchlabí přináším :
 Specifickou zkušenost života a služby kazatele na sboru, který založil a celý život věrně vedl kolega farář, kterého můžete ještě osobně znát, ba pravidelně se s ním stýkat, neboť bydlíte spolu v jednom domě.
 Svůj obdiv k jeho práci i schopnosti trpělivě sledovat její další vývoj, i když jej již nemůže tolik ovlivnit, jako dřív, obdiv k jeho lásce ke sboru a k nasazení, s nímž se i v důchodu věnoval dobrovolné službě a pastoraci svých oveček.
 Svůj obdiv k pokoře a oddanosti jeho manželky, která při něm v obtížných podmínkách věrně stála a spolu s ním sloužila, vychovala tři děti a vyrovnala se i s bolestnou tragickou ztrátou čtvrtého.
 Specifický prožitek nezadržitelného odchodu věrné první generace, téměř bez náhrady a pokračování a vznik a vytváření nové „první generace“ a zápas o jejich společný život v jednom společenství přes všechny odlišnosti. Zkušenost, že je v takové situaci nutné a možné nelpět na jedné „správné“, té „naší“ formě zbožnosti, nýbrž že je možné tolerovat, poznávat a stmelovat formy různé. Do sebe nezahleděná víra to umí.
 Jedinečnou zkušenost z pionýrských dob Diakonie – zakládání, formování, dětské nemoci střediska věnujícího se zejména mentálně a kombinovaně postiženým dětem a mládeži, nedostižnou a nenapodobitelnou schopnost dětí vnímat, prožívat a sdílet skutečnosti víry.
 Vzpomínky na možnost formovat děti v rodinách sboru doslova od kolébky, ne-li ještě dříve.
 Zkušenost s mnoha hosty a návštěvami bohoslužeb i prostě fary, zejména zahraničními. Jejich touhu být na bohoslužbách, i když tam ani slovo nerozumím a jejich vděčnost za otevřené dveře a možnost sblížení se.
 Specifickou zkušenost 90.let minulého století, kdy se najednou otevíraly dříve nemyslitelné možnosti – veřejnost, média, školy, nemocnice, ústavy, domovy - všichni se najednou sháněli po církvi a farářích. I postupné ochladnutí a opadnutí zájmu. (K mému smutku a bolesti, neboť jsme ani málo nestačili naplnit ta velká očekávání. Ukázalo se, žel, že „blaničtí rytíři“ evangelické provenience jsou opravdu až na výjimky pouze v bájích…)
 Výbornou zkušenost s ekumenickou spoluprací mezi všemi čtyřmi tam zastoupenými církvemi (ŘKC, CČSH, CASD, ČCE). A to jak mezi členy, tak mezi kazateli. Pravidelně jsme se střídali na kazatelnách při ekumenických shromážděních, v posledních letech jsme se i scházeli jako kazatelé k pravidelným „pastorálkám“ – setkáním nad Písem i k rozhovoru. Podařilo se uskutečnit i pašijovou hru na Velký pátek – v centru města.
 Poznání, že teprve po takových 10 – 12 letech se člověk začíná orientovat v patnáctitisícovém městě a okolí a může tvrdit, že ho trochu zná. Zároveň i obavu, že to ve velkoměstě patrně bude ještě horší.
 Vzpomínky na řadu milých lidí, na řadu vzácných setkání a to především v malých skupinkách, v rodinách, v diaspoře.
 Zkušenost, že velké věci se rodí v malých poměrech, že u zrodu společenství stojí zpravidla jenom několik málo věrných, kteří se odváží kroku víry v spolehnutí a v důvěře.
 Nesmazatelné vzpomínky na jedinečný, specifický prostor modlitebny a celého sborového domu J.A.Komenského ve Vrchlabí
 Naučil jsem se nereptat na zimu, sníh a led a trpělivě vyhazovat a vyhazovat a vyhrabávat auto a užívat si smyků a závějí…
 Pochopil jsem, že mnohem víc záleží na lidech než na postech. Tedy když dva lidé v témže postavení dělají totéž, není to vůbec totéž… A to jak na úrovni běžného života, komunální politiky, služeb, tak i ve sborovém a osobním životě. O to víc jsem si pak vážil a cenil těch, kteří dokázali naplnit svůj život i své okolí svrchovaně dobrem, pokojem, nadějí, nadšením, dobrou náladou, radostností, věrností, pocitem jistoty a bezpečí.
 Od mladých jsem se naučil řadu nových, vyznavačských písní. Mají stručný a výstižný text a dobře zapamatovatelnou melodii. Z jejich touhy se ustálil nový zvyk – již vlastně řadu let je zpívají každou neděli půl hodiny před bohoslužbami a jednu z nich pak při bohoslužbách jako součást modlitby. Tady je jedna z nich :
„Můj veliký Bože, chválu zpívám svou, že přicházíš i k nám s požehnáním.
Ty nečekáš, až se zbavím slabostí, ale sám můžeš můj změnit cíl.
Tvá, Bože, moc v očích mých je nesmírná, když můžeš k službě použít i mne.“

Realita

Časy se mění, jaký div,
že nežije se jako dřív
a když nás přepadají stesky,
posíláme si esemesky.

Nakupujeme v marketu,
každý z nás má svou parketu,
tu pěkně leští si a blýská,
ale v srdci, tam se mu stýská.
Sám pro sebe si mnohý žije,
ve spěchu, stresu jí a pije,
až opustí svých bližních řadu,
pak pochován je „bez obřadu“.

Ne, že by mu to bylo milo,
spíš aby dětem „neubylo“.
Lidi dál kupředu se ženou
a brzy na něj zapomenou.

Není to pravda zcela čistá,
jsem příliš velký pesimista.
Pán Bůh ten náš svět dobře řídí,
jenomže si ho kazí - lidi.
Květa Dušková

ZEMŘEL BRATR PŘEMYSL KOŠUT
Dne 06.08.2005 v Domově odpočinku ve stáří Diakonie ČCE v Krabčicích.
Ve věku 98 let. Po tomto stručném oznámení v minulém čísle přináší dnes slíbenou vzpomínku z pera manželů Duškových :

Málokdy se stane, aby se v manželství sešla dvě tak slavná jména z českých dějin jako v případě Přemysla a Libuše Košutových. Přemysl byl asi nejstarším „třicátníkem“ a se svou ženou patřili k nejvěrnějším duším našeho sboru. Dlouhá poslední léta svého života pobýval v Domově odpočinku v Krabčicích, v poslední době už jako těžce pohyblivý a sotva vidoucí a slyšící. Ale paměť měl dobrou, vybavoval si mnohé ze svých turistických putování, a ze všeho nejraději si připomínal své žižkovské období a svůj žižkovský sbor.
Dlouhý čas byl v našem sboru varhaníkem. Nebyl virtuos, to všichni víme, ale byl ochotný a hrál rád. Děti neměli, jen jeden druhého, a měli se rádi a uznávali se - Přemysl byl hlavou, Libuše krkem. Když odešla a jemu ubývalo sil, staraly se o něj ochotné sestry ze sboru, později byl přemístěn do Krabčic. Vždycky rád vítal návštěvy, zajímal se a vyprávěl. Dožil se vysokého věku 98 let jako dnes už málokdo.
Nyní tedy změnil svůj domov potřetí, odešel tam, kde už nic nebolí a netrápí - a možná, že i tam hraje na varhany.
Květa a Ladislav Duškovi

PROČ BLAHOSLAVŮV SBOR ?

Náš sbor má poněkud delší jméno, než je u ostatních sborů obvyklé. Zatím co nejběžněji bývají sbory označovány jménem obce, kde sídlí, nás odlišuje ještě pořadí vzniku na území téže obce. Ale to není všecko: Když před více než 77 lety naši otcové a dědové zakládali tento sbor, dali mu podle tehdejšího zvyku do vínku i jméno jim vzácné a symbolické pro jejich směřování. Rozhodli se pro jméno významného biskupa Jednoty Bratrské Jana Blahoslava (1523 - 1571). My tedy nejsme jen II. sbor ČCE v Žižkově, to je název organizační. My jsme sbor Jana Blahoslava, Blahoslavův sbor.
Zakladateli našeho sboru byli v hospodářsky obtížné době zaměstnanci, řemeslníci a malí živnostníci, s minimem intelektuálů a tehdy tak zvaných „lepších lidí“. Sbor zakládali bez peněz, bez sponzorů, bez místností, bez faráře, bez zkušeností i bez charismatického vůdce, prostě proto, že po sboru toužili a potřebovali ho. Těžko se dnes dopátráme, proč si právě oni zvolili Blahoslava za svůj vzor. Můžeme se jen dohadovat.
Jan Blahoslav vybojoval své Jednotě veliký zápas - otevřel svou Jednotu vzdělání. Otevřel svou Jednotu světu a jeho proudům. A vstřícně otevřel své Jednotě zase cestu do světa. Díky Blahoslavovi vykonala pak Jednota své unikátní dílo - dílo, v němž se sice téměř rozpustila, ale v němž také dala světu nezměrné a dodnes nedoceněné bohatství.
Víra ustrnulá, víra slepá, víra do sebe uzavřená - to nebyl Blahoslavův ideál, a naši otcové to nemohli nevědět. Za jejich rozhodnutím nepochybně stálo hledání, vysvětlování, přednášky, kázání, poučování a přesvědčování. Jestliže se pak rozhodli pro Blahoslava, rozhodli se pro víru poučenou, pro víru otevřenou, pro víru vycházející a usilující. A také pro muže rozhodného, který dokáže za ideály jít. A vkládajíce Blahoslavovo jméno do jména našeho sboru poslali nám tím i své poselství: že i my a také naše děti máme hledat víru poučenou, víru světu otevřenou, a víru do světa se vydávající. O ni usilovat a za ní jít.
Měli jsme moudré otce - zakladatele. - Hledejme tedy víru poučenou, světu otevřenou i do světa se vydávající. Nejen pro Jana Blahoslava. Nejen pro naše otce - zakladatele. Ale sami okouzleni a podmaněni Kristovým pozváním k novému myšlení a novému životu.

Ilja Herold

* * *

PAMĚTNÍ DESKA F.M.BARTOŠOVI
Jsou rizika, kterým se můžeme dost dobře vyhnout, jsou jiná, jež však nemůžeme nepodstoupit. Když jsem se při rozhovoru po jedné z prvních biblických hodin rozplýval nad krásami Prahy, jmenovitě nad jedinečnými architektonickými prvky výzdoby zejména secesních domů v našem okolí, byl jsem poučen moudrými starousedlíky : „Víte, bratře faráři, já vám to řeknu asi tak : Správný Žižkovák, když vyjde z domu, tak nekouká, kde co lítá, ale kouká pod nohy, do čeho šlape…“ Mnohokrát jsem si na tuto prostou pravdu za ten rok vzpomenul (a dal jí za pravdu), leč stále mi to nedá a musím znovu a znovu alespoň těkavě, střídavě, s pohledy na zem a pokud možno co nejdále dopředu dívat se také vzhůru k nebi a k výšinám lidského umu kolem. Kdo, podobně jako já, podstupujete toto riziko, mohli jste si již také všimnout, že na domě č.18 ve Slavíkově ulici přibyla nová, výrazná pamětní deska. Můžeme z ní mít radost, neboť připomíná jednu z výrazných postav evangelické církve. Přesto instalaci této pamětní desky iniciovali, zaplatili a provedli jiní, jmenovitě Husitská teologická fakulta UK, společnost v Praze a Městský úřad Prahy 3.
(jas)

FRANTIŠEK MICHÁLEK BARTOŠ (1889 - 1972)

Reprezentoval evangelickou historiografii v domácím prostředí statečným zápasem o "smysl českých dějin", v zahraničí jako uznávaný husitolog. Ztělesňoval typ osamělého rytíře: ušlechtilého, zranitelného, statečného, bojovného.
Narodil se v Rychnově nad Kněžnou, gymnázium absolvoval v Mladé Boleslavi, kde ho stačil profesor dějepisu strhnout k celoživotní vášni pro svůj obor. Historii studoval na pražské a freiburské universitě. Hned po převratu r. 1918 vystoupil z katolické církve a počátkem r. 1919 byl přijat do Českobratrské církve evangelické. Ideál "svobodného protestantismu" a výklad českých dějin v duchu F. Palackého a T. G. Masaryka vedly znamenitého husitologa Bartoše k zákonitému střetnutí s neméně znalým historikem Josefem Pekařem. Oba byli mistry svého oboru, oba milovali svůj národ, ale každý po svém. Bartoš jako protestantský historik-moralista, Pekař jako katolicky vychovaný historik-umělec.
Pedagogické působení na Husově fakultě (od r. 1931) přijal Bartoš jako vítané náhradní řešení poté, co mu "pekařovci" znemožnili habilitaci na filosofické fakultě UK. Nakonec nelitoval, poněvadž mezi bohoslovci našel "prostředí neskonale vlídnější". Navzdory tomu zůstal mezi theology přece jen osamělý.
Ocenění jeho vědecké práce dokumentuje členství v Královské české společnosti nauk (od r. 1930), v České akademii (1938--52), v Národní radě badatelské (1947--52) a v londýnské Royal Historical Society.
Předmětem Bartošova badatelského zájmu nebylo jen husitství, ale celá česká reformace, kterou chápal jako období mravního přesahu národa. Metodicky se zaměřil na pečlivé zkoumání a tříděni archívních materiálů, na objevování, dešifrování a začleňování dosud neznámých. Z mravenčí práce nad rukopisy vytěžil jak cenné soupisy, dílčí edice, množství studií, článků a brožur, tak pozoruhodné syntézy. Významný badatelský přínos znamenaly jeho soupisy: Literární činnost Jakoubka ze Stříbra (1925), Literární činnost M. Jana Rokycany, M. Jana Příbrama, M. Petra Payna (1928), Literární činnost M. Jana Husi a M. Jeronýma Pražského (1965 ve spolupráci s P. Spunarem). Do této kategorie náleží i Soupis rukopisů Národního musea v Praze I a II (1926 a 1927).
Z výtečné znalosti traktátové literatury a dobové publicistiky vycházely jak Bartošovy přehledy (např. Co víme o Husovi nového z r. 1946), tak popularizující soubory drobných studií: Bojovníci a mučedníci (1939), Světci a kacíři (1949), Knihy a zápasy (1948), Ze zápasů české reformace (1959).
Soubornému zpracování dějin husitství předcházely přípravné studie, např. Do čtyř pražských artikulů (1924), Husitství a cizina (1931). Současně se Bartoš věnoval i otázkám husitské a bratrské historiografie: Z husitského a bratrského dějepisectví (1954).
Trojdílná husitologická syntéza Čechy v době Husově (1947), Husitská revoluce I. a II. (Doba Žižkova, 1965 a Vláda bratrstev a jejich pád, 1966) vycházela v době, kdy autorovu koncepci už neohrožovalo "pekařovství", zato jeho pravý opak: metodicky pěstovaný "historický materialismus" marxistické ražby. Dějepisci Bartošovi vyčetli individualisticko- personalistický přístup a překonané moralizovaní. O jeho výtečné znalosti a soupisy se ovšem s respektem opírali.
S nemenším zaujetím se Bartoš věnoval dějinám českobratrství. Cennými studiemi přispěl k plastičtějšímu obrazu významných osobností Jednoty (od B. Řehoře po J. A. Komenského). Zástupně jmenujme jen znamenitou studii Jednota a reformátoři ve sborníku Jednota bratrská 1457--1957 (1956). O vlastních zkušenostech na kolbišti české historiografie svědčí Vzpomínky husitského pracovníka (1969).

I náš sbor byl zastoupen při slavnostním odhalení pamětní desky významnému evangelickému historikovi a husitologovi prof. Františku M.Bartošovi na domě ve Slavíkově ulici č.18, kde ve třicátých letech minulého století bydlel. Odhalení se konalo ve čtvrtek 6.10.2005 ve 14 hodin. Slavnost proběhla na ulici za plného provozu, účastnilo se jí 25 lidí a trvala 22 minut. Čtyři řečníci mluvili zajímavě, zasvěceně, svižně a srozumitelně. Citujme alespoň perličku : Prof. Bartoš musel byt v tomto domě opustit pro vážné obavy ostatních nájemníků, že se podlahy jeho bytu propadnou pod váhou jeho rozsáhlé knihovny. Takže takové hezké zastavení. Jděte se tam podívat. A některou Bartošovu knížku si alespoň prohlédněte. Potěší vás !

Ilja Herold

DEN REFORMACE

Pondělí 31. října je Dnem reformace. Připomínáme si, že tohoto dne roku 1517 přibil dr. Martin Luther svých 95 tezí (článků) proti odpustkům na vrata wittenberského zámeckého kostela. Veřejně se tak postavil proti zaběhnuté církevní praxi, kdy zakoupením odpustku si mohl každý věřící křesťan zakoupit odpuštění hříchů. Výnosy z prodeje odpustků pak byly používány na mnoho různých účelů. (Ve Wittenbergu odpustky prodával dominikánský mnich Tetzel a výnos z nich byl určen na dostavbu svato-petrského dómu v Římě). Luther však ve svých tezích jasně prohlásil, že jedině Bůh může odpouštět naše hříchy. Lutherovy teze měly velký ohlas a prostřednictvím knihtisku se v krátké době rychle rozšířily. Tento Lutherův čin se tak stal prvním impulsem pro vznik, začátek světové reformace v Německu.

Eva Turková

* * *

BĚLEČ TENTOKRÁT V ASTŘE
(Ohlédnutí za společným sborovým víkendem)

V minulém čísle Občasníku jsme vás zvali na společný sborový víkend. Nyní tedy o něm alespoň pár slov. Sjeli jsme se do rekreačního areálu ASTRA v Dlouhém-Rzech nedaleko Olešnice v Orlických horách, a to ve dnech 23.-25. září. Zastoupeny byly všechny věkové kategorie sboru – od rodin s malými dětmi, přes školáky, mládež, „středověké“, až po starší a pokročilé. Přijel s námi také bratr farář Christof Lange a sestry z I. žižkovského sboru spolu se svými rodinami.
V pátek po večeři začal náš společný program. Bratr Ladislav Dušek ml. si (jako už několikrát při těchto setkáních) připravil promítání diapozitivů ze svých různých cest s doprovodným slovem. Večer jsme pak zakončili zpěvem, modlitbou a četbou z Bible. Poté jsme se rozešli buď spát nebo ke vzájemným rozhovorům.
Sobotu jsme zahájili před snídaní znovu setkáním nad Písmem. Protože bylo nádherné počasí, úplně ukázkové babí léto s modrou oblohou a dalekou viditelností, většina z nás se vydala dopoledne na kratší či delší procházky do okolí. Na blízkém kopci Skutina stojí jeden z bunkrů, které byly vybudovány v průběhu roku 1938 v rámci obranné linie na hranicích s Německem. Mnozí z nás si jej se zájmem prohlédli. Odpoledne pokračoval volný program. Někteří se vydali na výlet autobusem na Šerlich a potom pěšky po hřebeni až do Astry. Jiní zůstali v areálu, v němž se daly hrát různé hry a provozovat sporty, protože je vybaven pro všechno možné.
V sobotu večer jsme se sešli ke společnému rozhovoru o různých záležitostech týkajících se života sboru. Mluvili jsme např. v souvislosti s pořadem bohoslužeb o liturgických i neliturgických zvycích ve sboru zavedených, zda a proč jsou nebo nejsou prospěšné a zda by nebyla na místě v některých změna. Názory byly různé. Z rozhovoru však vyplynulo, že uvažované změny musí reflektovat jak jasně vyjádřenou teologickou výpověď k dané problematice, tak aspekty ohleduplnosti k bratřím a sestrám ve společenství. Bratr farář také přečetl několik částí z materiálu „Budování sboru“, který byl vytvořen na minulém zasedání synodu naší církve.
V neděli dopoledne jsme se zúčastnili bohoslužeb v nedaleké kazatelské stanici hronovského sboru naší církve v Tisu. Hostem zde byl bratr farář Bernard Martin, Švýcar, který studoval v 60. letech teologii také v Praze a nyní působí jako misijní farář v naší církvi a také jako styčný důstojník mezi svou domovskou církví a církví naší. Možná, že si pamatujete, že v roce 2003 byl hostem i v našem sboru a promítal diapozitivy ze svého pobytu v Mexiku. Tentokrát ho přítel z Mexika i doprovázel a tak jsme mohli slyšet podobenství o nemilosrdném služebníku nejprve ve španělštině - s výrazným dramatickým přednesem, což ostatně také platilo o četbě bratra Martina v češtině. Ve shromáždění jsme byli přivítáni a po bohoslužbách pozváni k rozhovorům s místními členy při občerstvení. Po nedělním obědě jsme se společně rozloučili a individuálně rozjeli domů.
Tato setkávání vidím jako velmi podnětná pro otevřenou komunikaci ve sboru a pro možnost se setkat a poznat hlouběji, než je to běžně možné.
Děkuji za nás všechny, kdo jsme se tohoto víkendového setkání zúčastnili, sborové sestře Marcele Strádalové, která pro nás toto místo zajistila a vše kolem našeho pobytu zorganizovala. A děkuji také všem, kteří svým dílem přispěli ke společnému programu.
Pokud byste si chtěli ještě více přiblížit atmosféru našeho setkání nebo oživit vzpomínky, můžete si v modlitebně prohlédnout fotografie pořízené sestrou Evou Budskou a v případě vašeho zájmu si je i přiobjednat.
V příštím roce bychom se měli, dá-li Pán, znovu setkat v Bělči.

Eva Turková
* * *
16.SRPNA SKONČILO OPRAVDU 20.STOLETÍ…?!
Zpráva z tisku :
„Zakladatel ekumenické komunity z francouzské vesničky Taizé, bratr Roger Schütz (90), byl zavražděn v úterý při večerní bohoslužbě. Při obřadu, jehož se účastnilo 2500 lidí, vstala náhle ze svého místa 36letá Rumunka a bodla kněze třikrát do krku. Věřící ji pak přemohli a zadrželi. Žena tvrdí, že chtěla na sebe jen upoutat pozornost duchovního, nikoli ho zabít. Podle prokurátora je natolik vyšinutá, že potřebuje ústavní péči. Br.Roger Schütz založil komunitu v Taizé v roce 1940, aby bratří pracovali pro smíření a pokoj.“
Mnozí říkali, že je to událost zvláštního významu a že se smrtí Matky Terezy, Jana Pavla II. a bratra Rogera skončilo opravdu 20.století…

DOPIS ZTAIZÉ
Tento dopis, který byl přeložen do 55 jazyků (z toho 24 asijských), napsal bratr Roger z Taizé u příležitosti Evropského setkání mladých v Lisabonu.Bude se dále číst a rozjímat při setkáních, která budou během roku 2005 probíhat v Taizé a na mnoha dalších místech v Evropě nebo na jiných světadílech.

MYŠLENKY O POKOJI
(dopis 2005)

„To, co s vámi Bůh zamýšlí, jsou myšlenky o pokoji, nikoli o zlu. Bůh vám chce dát naději do budoucnosti. “
Mnoho lidí dnes touží po míru, po tom, aby hrozby násilí přestaly sužovat lidstvo.
I když leckdo pohlíží na budoucnost s obavami a je svazován strachem, na celém světě žije také mnoho mladých lidí, kteří jsou plní vynalézavosti a kreativity. Tito mladí lidé se nenechávají polapit do sítí malomyslnosti. Vědí, že Bůh nás nestvořil k pasivitě; život je pro ně víc než pouhá hříčky osudu. Dobře si uvědomují, že nedůvěřivost či ztráta odvahy mohou člověka paralyzovat.
Proto se tito mladí lidé z celého srdce snaží být strůjci budoucí doby pokoje, nikoli zla.Vyzařují tak kolem sebe svým životem světlo víc, než mohou tušit. Mnozí přinášejí pokoj a důvěru tam, kde vládnou rozpory a napětí. Snaží se vytrvat i tehdy, když na ně doléhá tíha zkoušek či neúspěchů.
Hlasy mladých lidí, které se ozývají pod hvězdným nebem letních večerů v Taizé, k nám občas pronikají otevřenými okny. Nepřestáváme žasnout nad tím, že přichází v tak velkém počtu, aby hledali a modlili se. Tehdy si s bratry říkáme : Jejich toužebná očekávání pokoje a důvěry jsou jako ty hvězdy – světélka uprostřed noci.
Žijeme v době, kdy si mnoho lidí klade tuto otázku : Co je to vlastně víra ? Víra je docela prosté spolehnutí se na Boha, nepostradatelný, celý život znovu a znovu obnovovaný elán důvěry.
V každém člověku mohou být pochybnosti. Ty nás však nemusí nijak znepokojovat. Chtěli bychom především naslouchat Kristu, jeho tichému hlasu, jenž promlouvá v našem srdci : „Neboj se ! I když máš pochybnosti, Duch svatý tě nikdy neopustí.“
Jsou lidé, kteří došli k tomuto nenadálému objevu : Boží láska může růst i v srdci zasaženém pochybnostmi.
Hle, jedna z prvních Kristových slov v evangeliu : „Šťastní, kdo mají prosté srdce !“ Ano, šťastný, kdo směřuje k prostotě : Prostotě srdce a jednoduchosti žití. Prosté srdce žije přítomným okamžikem, touží přijímat každý den jako dnešek s Bohem. Duch prostoty probleskuje také v tiché radosti a svěžesti srdce. Prosté srdce přijímá, že jsou tajemství víry, kterým nerozumí. Může si říci : „To, co mi uniká jiní chápou a osvěcují mi cestu.“ Kdo žije v jednoduchosti, dokáže být nablízku ubohým a zmírňovat bolesti tam, kde je nemoc, bída, hlad….“
I naše modlitba může být prostá. Myslíme si, že k modlitbě je třeba množství slov? Není tomu tak. Někdy jen několik třeba i nešikovných slov stačí k tomu, abychom vše, naše obavy a naše naděje, svěřili Bohu.
Když se odevzdáme Duchu svatému, nalezneme cestu vedoucí od obav k důvěře. Tehdy mu řekneme:
„Duchu svatý, dej nám, abychom se v každé chvíli obraceli k tobě.
tak často zapomínáme, že v nás přebýváš, že se v nás modlíš a v nás miluješ.
Tvá přítomnost v nás je důvěrou a stálým odpuštěním.“
Ano, Duch svatý v nás rozžíhá světlo, jehož byť jen nepatrný záblesk probouzí v našem srdci touhu po Bohu. A prostá touha po Bohu je již modlitbou.
Modlitba neosvobozuje od úkolů ve světě. Naopak. Je vlastně jednou z nejodpovědnějších činností člověka: prohlubování prosté a pokorné modlitby nás uzpůsobuje k tomu, abychom byli schopni milovat a říkat to svým životem.
Jak se přiblížit k jednoduchosti nezbytné pro život podle evangelia? Kristus jednoho dne řekl svým učedníkům tato slova, která nám ukazují směr: „Nechte děti a nebraňte jim jít ke mně; neboť takovým patří království nebeské.“
Kdo dostatečně vypoví, co některé děti dokáží předávat svojí důvěrou?
A tak bychom chtěli Boha prosit: „Bože, který nás miluješ, dej abychom byli lidé pokorní, obdař nás velkou prostotou v naší modlitbě, v našich mezilidských vztazích, v naší otevřenosti pro druhé.“
Ježíš Kristus nepřišel na svět, aby soudil, ale aby lidem otevřel cesty společenství. Již dva tisíce let je Kristus s námi skrze Ducha svatého a jeho tajemná přítomnost se zkonkrétňuje ve viditelném společenství , které shromažďuje ženy, muže a mladé lidi povolané k životu v jednotě a svornosti.
Křesťané však ve své historii zažili mnohé otřesy, které způsobily, že ti, kteří vyznávají stejného Boha lásky, se ocitli v odloučení.
Obnova jednoty je dnes naléhavá a nemůže být do nekonečna odkládána na později. Uděláme všechno pro to, aby se v křesťanech probudil duch společenství? Mnoho křesťanů již bez dalších prodlev, zcela pokorně a zcela jednoduše, uskutečňuje společenství jedněch s druhými tam, kde žijí.
Svým vlastním životem chtějí zpřítomňovat Krista pro mnohé další. Ví, že církev neexistuje sama pro sebe, ale pro svět, v němž má být kvasem pokoje.
„Společenství“ je jedno z nejkrásnějších označení církve: nemůže v ní být místo pro vzájemné odsuzování a strohost; zůstane jen průzračnost, dobrota srdce, milosrdenství… a otevřou se brány svatosti.
V evangeliu můžeme objevit tuto překvapivou skutečnost: Bůh nepůsobí ani strach ani obavy, Bůh nás může jedině milovat. Přítomností svého svatého Ducha Bůh proměňuje naše srdce. A v docela prosté modlitbě můžeme vytušit, že nikdy nejsme sami: Duch svatý v nás podněcuje společenství s Bohem, společenství, které bude navěky trvat v životě, který nekončí.

SBOROVÁ OZNÁMENÍ

Aktualizovaný přehled pravidelných shromáždění : Přijďte !
CO PRO KOHO KDY KDE V KOLIK
Bohoslužby všichni každou neděli modlitebna 9:30
Nedělní škola děti 3-15 let každou neděli modlitebna/
presbyterna 9:30
Rozhovor po/o bohoslužbách všichni každou neděli modlitebna 11:00
Alternativní bohoslužby všichni sudý týden čtvrtek modlitebna 20:00
„Sdílna“ středověcí sudý týden čtvrtek modlitebna 20:45
Biblická hodina dospělí středa modlitebna/
presbyterna 19.00
Biblická hodina děti úterý modlitebna/
presbyterna 15:00
Biblická hodina mládež úterý modlitebna/
presbyterna 17.00
Čtenářský kroužek všichni pondělí presbyterna 15:00
Ranní modlitba všichni pondělí - pátek presbyterna 08:45
„Audiostop“ pamětníci + zájemci 3.čtvrtek modlitebna 10:00
„Čaj o páté“ všichni 2.pondělí modlitebna/
presbyterna 17:00
Křesťanská služba členové+hosté 1.pondělí presbyterna 18:00

Pastorační návštěvy domlouvejte, prosíme, osobně nebo telefonicky s farářem nebo sborovou sestrou na číslech : 222 720 864, 222 722 753, 603 485 601.
Je možné též využít emailovou adresu : zizkov2@evangnet.cz
Čas vyhrazený k návštěvám „v terénu“, tedy u vás, by měl být každý čtvrtek odpoledne. (Po schválení staršovstvem.)

Salár, sbírky, dary - Své dary můžete skládat buď osobně ve sborové kanceláři nebo převodem na účet sboru č.685345/0300, var.symbol xxx01 pro salár; xxx02 pro Jeronymovu Jednotu; xxx03 pro jiný dar. (xxx=vaše evidenční číslo)

NA SBOROVÝ DEN
při němž bude naším vzácným hostem, kazatelem a přednášejícím bratr
synodní senior JOEL RUML.
V neděli 4.prosince 2005
v 9:30 dopoledne a ve 14:30 odpoledne.
Přednáška „O církvi – naší a Kristově“
* * *

NA SVÁTEČNÍ BOHOSLUŽBY

27.listopadu – 1.neděle adventní + VP
18.prosince – 4.adventní – Vánoční zvěstování dětí
24.prosince (16 hod) – Štědrovečerní pobožnost
25.prosince – Boží hod vánoční + VP
31.prosince (16 hod) – Silvestrovská pobožnost
1.ledna 2006 – Novoroční bohoslužby + VP

* * *
NA KONCERT
V rámci Nekonvenčního žižkovského podzimu 2005 budou v naší modlitebně Jana Blahoslava v Čajkovského ulici hrát Sonáty J.S.Bacha
Jiří Hošek (violoncello) a Hana Kimelová (cembalo)
Začátek koncertu je v úterý 15.listopadu v 19:30 hodin

Přejeme všem čtenářům Občasníku pěkný podzim !

PřílohaVelikost
043.DOC198 KB