Kdo je online

Momentálně je online 0 uživatelé a 61 hosté.

Až majetek pomine ...

Až majetek pomine... I.

Čtení: Kazatel 11:1-2, Lukáš 18:18-27

Text: Lukáš 16:9

"Já vám pravím: i nespravedlivým mamonem si můžete získat přátele. Až majetek pomine, budete přijati do věčných příbytků."

"Až majetek pomine…" - To budiž jakýsi pomyslný nadpis dnešního kázání.

Měl bych snad pro úplnost přečíst ten oddílek celý. Trošku jsem předpokládal, že ho všichni budete mít v paměti a před očima, ale třeba tomu tak není, tak pro jistotu:

Svým učedníkům Ježíš řekl: ... (Lukáš 16:1-9)

Byl jeden bohatý člověk a ten měl správce, kterého obvinili, že špatně hospodaří s jeho majetkem.

Zavolal ho a řekl mu: Čeho ses to dopustil ? Slož účty ze svého správcovství, protože dále nemůžeš být správcem.

Správce si řekl: Co budu dělat, když mne pán zbavuje správcovství ? Na práci nejsem, žebrat se stydím. Vím, co udělám, aby mě někde přijali do domu, až budu zbaven správcovství. -

Zavolal si dlužníky svého pána a řekl prvnímu: Kolik jsi dlužen mému pánovi ?

On řekl: Sto věder oleje.

Řekl mu: Tu je tvůj úpis, sedni a napiš 50 !

Pak řekl druhému: A kolik jsi dlužen ty?

Odpověděl: Sto měr obilí.

Řekl mu: Tu je tvůj úpis, sedni a napiš osmdesát !

Pán pochválil toho nepoctivého správce, že jednal prozíravě.

Vždyť synové tohoto světa jsou vůči sobě navzájem prozíravější než synové světla. Já vám pravím: I nespravedlivým mamonem si můžete získat přátele. Až majetek pomine, budete přijati do věčných příbytků.

Vděčíme vlastně letošnímu Aliančnímu týdnu modliteb za to, že nás přitáhl do těchto lukášovských vod, do oddílů mezi kapitolami 12-18 a do jeho centrálního oddílu O marnotratném synovi. Z něho se vycházelo, ten jsme probírali, o něm jsme hovořili. A zjistili jsme, že k němu potřebujeme znát i kontext. A možná, že pro mnohé překvapivé bylo, že nejtěsnějším kontextem marnotratného syna je právě toto podobenství, které překladatelé ekumenického překladu pracovně nazvali "O nepoctivém správci".

V těch rozhovorech, zejména na biblické hodině, jsme se shodli na tom, že podobenství mají jednu dobrou vlastnost, že jsou cílená k jednomu cíli, že mají jeden hlavní důraz a že se musí jen velmi opatrně hledat v nich něco dalšího. Že tedy je potřeba vědět, že podobenství bývá o jenom hlavním motivu.

Přesto však tušíme a zakoušíme, že kdybychom byli příliš rigorózní v tomto postoji a začali si vymezovat - tenhle text je JEN o tomhle a nic jiného tam není, je to zpravidla naše sebeobrana proti tomu, aby nám Písmo mohlo promlouvat do života, protože si zpravidla najdeme takový motiv, který nám tolik nepřekáží, a na něj potom vsázíme. Držme tedy i to, že Písmo má právo inspirovat, oslovovat nás i v našich konkrétních současných prožitcích, životech, trápeních a otázkách. Jinak se nám snadno stane něčím, co je jasné, přehledné, stabilní, ale co je kamenné a dávné a my k tomu máme velmi, velmi daleko, našeho života se netýká. Pravda, ta obezřetnost tam stále musí platit, ale o té jsem už mluvil.

O čem to tedy vlastně je? Shodli jsme se na tom, že toto podobenství jepředněo prozíravosti. Za druhé bych si chtěl troufnout neopomenout, že jedná o majetku a o tom, co to znamená prozíravě s majetkem zacházet. To byla ta dvě biblická čtení, která jsme před chvílí slyšeli. A konečně do třetice: myslím, že tam právem můžeme nalézt důraz na věrnost.

Tedy to první. To podobenství je o prozíravosti. Ten správce, kterého obvinili, byl pochválen majitelem toho majetku, že jednal prozíravě. Co to je prozíravost ? Už v samotném slově slyšíme, že to znamená něco víc, než jenom vidět, než jenom zřít, než jenom chápat. Vidět kus dál, možná bychom mohli říci vidět za horizont, vidět za kopec nebo za roh. Nebo, použijeme-li podobný motiv ze Starého zákona, z 1.knihy Samuelovy: "Člověk hledí na to, co je před očima, ale Hospodin prozírá, hledí k srdci". V tom smyslu je i prozíravost v kontaktu nás lidí mezi sebou, že vidím do druhého člověka dál, rozumím mu, ne jenom jak se na mě tváří, jak vypadá, ale jsem schopen rozpoznávat, jaký je, co v něm ve skutečnosti je.

Prozíravost má velmi blízko k prozřetelnosti a to víme, že už je charakteristika, která patří zejména samotnému Bohu. A je-li psána s velkým P, tak už pouze Jemu. Snad bychom v tomto kontextu měli zmínit i jednu kategorii starozákonní. Tam se pohybovali lidé, o nichž se říkalo, že byli "vidoucí". Ti byli prozíraví a byli nadáni ad hoc k nějaké akci, k nějakému poslání zvláštní schopností od Hospodina. Proč to říkám ? To jejich prorocké vnímání neznamenalo jenom, že uměli předpovědět, co se stane, ale uměli předpovědět, co nikdo netušil, co bylo zlomové a převratné. V tom bylo zřejmé, že to bylo shůry. A navíc ještě také uměli rozumět a vykládat to, co už bylo za nimi, co se stalo. To všechno obsahuje prozíravost. Že člověk nepopisuje jenom data, historická fakta, ale chápe souvislosti, příčiny a také z toho slyší a čerpá pro sebe, co to přináší a jak mě to může ovlivnit.

Prozíravost. V čem tkvěla prozíravost pro člověka, který za ni byl pochválen? Za co byl vlastně pochválen? Nejdříve myslím, že bychom se mu měli trošičku omluvit. I tady máme pěkný příklad toho, jak často čteme třeba něco jiného, než v textu je. Mnohokrát čteme něco, co tam není. A musí nás na to druzí upozornit, že vnímáme ten text tak, že do něj vkládáme sami sebe a své pojetí a své vnímání. Tady v tom textu například: Proč byl vlastně ten správce nepoctivý, jak ho pojmenovali překladatelé ekumenického překladu? Oni sami totiž přehodili první verš toho podobenství tak, jak jsme slyšeli: "Byl jeden bohatý člověk a měl správce, kterého obvinili, že špatně hospodařil s jeho majetkem." Když nakoukneme ke Kralickým, zjistíme, že tam už to je trošičku jiné. Kraličtí mají: "Člověk jeden byl bohatý, kterýž měl šafáře, a ten obžalován jest před ním, jakoby mrhal statek jeho." "Špatně hospodařit" a nebo "mrhat něčí statek" není totéž. A teď teprve se možná chytíme za nos a zjistíme, že ovlivněni současností, tak jak aspoň vyplývá z rozhovorů nad těmito texty, když slyšíme o nepoctivém správci, automaticky se nám vkrádá, že je to nějaký tunelář, který si tam prostě nakrade pro sebe. Ale to v tom textu vůbec není. Když budete hledat další cizojazyčné překlady, zjistíte, že tam to bývá ještě dramatičtější, drastičtější. Luther to přeloží slovem, které znamená že "umrtví", že "zabije" majetek svého pána, když to chceme slyšet doslova. Tedy toho člověka obvinili, že hospodaří tak, že ten pán z toho nemá užitek. A to neznamená, že by on musel krást pro sebe. On mohl klidně třeba rozdávat druhým, nebo mohl být prostě nešikovný, nešlo mu to, tak ho druzí předběhli, neměl takové lokty… Tedy - omlouváme se ti, správče, nemusíš být ještě tunelář. To je náš současný problém.

V čem tedy spočívala jeho prozíravost? Asi tedy ne v tom, že by umenšoval majetek svého pána. I když to o něm čteme, že to byla jeho reakce na to, když se dozvěděl : "…Chlapče, končíš. Připrav se na to, že vezmeš špatný konec. Tak se chvíli zarazí: Na práci nejsem, žebrat se stydím - co udělám?... A pak si zavolá ty dlužníky, jak jsme to slyšeli. Tedy znovu ještě více zdecimuje majetek svého pána. A teď je to tím vystupňováno - ten pán ho pochválí. Arciť ne za to, že mu zdecimoval majetek. Ale za co tedy? -

Pochválí ho za to, že má zřetelnou naději, že počítá s tím, že to, že tady skončím, ještě neznamená, že to je úplný konec. Počítá s tím, že bude ještě něco dál. A když bychom chtěli dokládat oprávněnost tohoto důrazu, můžeme číst dál a zjistíme, že v závěru 16.kapitoly Lukáše je další podobenství - O boháčovi a Lazarovi. Znáte to. Ten bohatý člověk, který si užívá svého bnohatství, až pozdě přijde na to, že je něco dál a že s tím nepočítal a že už je to nevratné, že už se nemůže vrátit to, co zamýšlel. To, co tedy je chváleno u toho správce, je jeho prozíravost, která znamená, že počítal s tím, že je něco dál, když tady skončím. Řečeno slovy našeho prvního prezidenta: Žij, člověče, vždycky a jednej, rozhoduj se pod zorným úhlem věčnosti. Pamatuj, že je tu vždycky něco, co přesahuje tvoje vnímání, myšlení, rozpoznávání. Že tam, kde už žádný člověk nemůže, tam ještě je něco dál. A že to bylo i před tím a bude i potom. A že to je i nad tím a pod tím a uprostřed toho…

Dostáváme se k charakteristikám, které nezvratně patří k tomu, co vyznávají křesťané o svém Bohu, o Hospodinu. Prozíravě tedy znamená "sub specie aeternitatis". V tom smyslu i pro budoucnost.
Řekl jsem to druhé, že tu čteme i o majetku. = Pojďme zkusit vzít ten případ, když už ho tam Ježíš zřetelně uvádí jako náznak toho, jak se žije prozíravě. Asi to nebyla náhoda, že právě tenhle rozměr našeho života, tedy hospodaření s majetkem, s tím, co je nám svěřeno, Ježíš užívá, aby ukázal, jak se prozíravost nebo neprozíravost, pošetilost promítá do našeho života. Jako bychom tam málem slyšeli - "o penězích až na prvním místě".

Majetek funguje, platí jenom tady. Nic z něj jsme si nepřinesli a nic si taky neodnesem. Tohle budiž rozměr hranice vlastnění a majetku. Nic nemáš a nic si neodneseš. Ale jakoby tu přece něco bylo, něco tu je. Jsou věci pozemské, ale ty člověk může proměňovat, řekněme na nebeskou měnu, na věčnou měnu. Jako by si člověk mohl ukládat do zahraniční banky. Nejenom tady u nás, kde může přijít převrat a všechno se to změní a ztratí. Jako bych mohl ukládat v měně, v devizách, ve valutách, které mají svou jistinu a svou pevnost - na které zatím nemůžu dosáhnout. To je zvláštnost, to jsme dobře znali v minulosti, že ti, kteří si ulévali někam, tak to měli jako naději pro budoucnost. A víte, že takové Švýcarsko velmi zbohatlo na tom, že mnozí, kteří jim svěřili své poklady, už se tam nikdy nedostali zpátky, aby to mohli zase čerpat. Podobně jako by to bylo s těmi poklady, o kterých Ježíš říká ve svém Kázání na hoře: "Ukládejte si poklady v nebi, kde mol nežere a rez nekazí."

Co to jsou ty poklady? Co to může znamenat docela prakticky?

Pokouším se to shrnout. Je to - přetavujte věci, materiál, peníze, možnosti, čas -- ve vztahy !

A jsme u toho třetího. O věrnosti.

Dva příklady o věrnosti následují hned po tomto oddíle u Lukáše. Lukáš byl velmi vzdělaný člověk. Tak se soudí podle toho, jak psal a jak redigoval svoje evangelium. Je známé, že tytéž oddíly, které existovaly určitě před tím, než byla sepsána evangelia a jsou doložena z různých míst, ty potom evangelisté, redaktoři těch jednotlivých spisů, nějakým způsobem zpracovávali a nějakým způsobem seřadili. Tady jsme zrovna v místě, kde se můžeme seznámit s Lukášovskou teologií, s jeho redakční praxí.

Dva oddíly o věrnosti následují po tom, co jsme se doslechli, že prozíravost znamená myslet dál. Ten druhý příběh už jsem zmínil, ten známe a asi mu i rozumíme. Boháč, který si při svém užívání nevšimne, nebo zvykne si na toho chudáka u dveří a žije tak, že i psi se u něho mají lépe, než jeho bližní… Ten vlastně promrhá svůj statek, umrtví ho, zdecimuje a už to víc nemůže vzít zpátky. Nic z toho neproměnil na tu nebeskou věčnou měnu. Nepočítal s tím, nebo mu to nestálo zato, aby si ukládal něco na potom a pak zjišťuje, jak je to hrozně nevratné. Už se nedá nic dělat. A chce varovat aspoň své bratry - pošli aspoň toho Lazara, ať jde k mým bratrům do mého domu a varuje je, aby nedopadli jako já. A slyší od Abraháma, tedy postavy, která tam zastupuje Hospodina - "Mají Mojžíše a Proroky, ať je poslouchaj !." - to je všechno, co potřebují.

Ten první oddíl o věrnosti však jistě překvapí. K tomu boháčovi a Lazarovi se sluší snad ještě dodat - jsme si tak jistí, že dopadneme jinak než ten boháč? Podle toho, co děláme, podle toho, jak zacházíme s tím, co je nám svěřeno?

Tento Ježíšův příklad je pro nás těžší, složitější. Kde se vzal, tu se vzal, je tu najednou zasazen jeden jediný verš, který znají všichni ostatní evangelisté, ale zasazují ho, pravda, do jiných souvislostí. - Co tím chtěl Lukáš říci, že to usadil, umístil právě sem?

Víte co tam stojí? - "Kdo je věrný v nejmenší věci, je věrný také ve velké. Kdo je v nejmenší věci nepoctivý, je nepoctivý i ve velké." - To je úvod o tom, jak je to s poctivostí a věrností k věcem. A pak se tam náhle ozve: "Každý, kdo propouští svou manželku a vezme si jinou cizoloží. Kdo se ožení s tou, kterou muž propustil, cizoloží."

A pak, jakoby nic, pokračuje podobenství O boháči a Lazarovi. Co tím chtěl Lukáš říci?

Přinejmenším to, že manželství, rozluka, rozbité vztahy, nevěra, nevěrnost, nedůslednost, že to jsou věci, které jsou neprozíravé. Už proto, že se nevejdou do rozměru Božího zákona. Jako by člověk mohl najít to, co znamená vidět za roh, vidět za horizont - jako by to všechno mohl najít v Mojžíšovi a Prorocích. Jako by to bylo Hospodinem dáno. - Jednej prozíravě, tedy jednej tak, jak víš, že si Bůh přeje.

Když se chceme trošku zamyslet nad rozlukou v této souvislosti, musíme asi nejdříve zase vysvětlit trošičku pozadí. Současný rozvod a tehdejší rozluka není arciť totéž, nepřekrývá se to. A když, tak jenom částečně. Proč to říkám? Chtělo by se mi říci, že současný rozvod už má dávno vymalováno, už v tom, že pozice těch účastníků v rozvodovém řízení jsou úplně jiné a jsou už dávno ztracené, když bych to řekl takhle. A to proto, že v současném pojetí našeho práva už není moc stopy po nějaké věrnosti v tom smyslu, že by svazek takto zavázaný trpěl věrností a nerozlučností. Že by tam bylo něco, že jeden za druhého bere zodpovědnost, ze které se prostě nemůže vysmeknout, a že ten druhý je mu podřízen a může trpět, ale nemůže se z toho osvobodit. Tak totiž vypadal rozměr tehdejšího manželství. Když budete studovat Starý zákon a hledat, jak je to tam napsáno, brzy zjistíte ty rozdíly : Žena se tehdy kupovala, žena se přidělovala, muž mohl mít víc žen, ale nemohl se jich zbavit. Mohlo se tedy stát, že nějaký bohatý si nakoupil žen víc, pak je nestačil obstarat, nestačil se jim věnovat, ony trpěly, chřadly, vztekaly se, ale bylo jim to málo platné. Protože podle Zákona Mojžíšova právě tohle bylo pole, které si Hospodin vyhradil, do kterého člověk nemá zasahovat. A měl k tomu jistě dobré důvody. Muž tehdy mohl jít a najít jedno děvče a druhé děvče a všem jim se stát ochráncem a ploditelem, aby ony mohly naplnit své poslání, ale nesměl se této povinnosti zříci. A jestliže jeho ženy trpěly, tak to padalo na jeho hlavu. To znamená, že musíme číst dobře. Stojí tam: "…každý, kdo propouští svou manželku" - nikoliv jak se nám tam dere ze současnosti - každý, kdo opouští svou manželku.!!!

Opustit nelze. A kdo rozumí manželství jako svátosti, tak tento rozměr právě tak dobře ví a ctí. Opustit nelze. Protože opustit by třeba bylo smrtelné. Zákon kázal, že taková nemá nárok - byla soudně stíhaná - a když ji našli, tak to pro ni znamenalo konec. Vyšlo ji úplně nastejno, jestli bude cizoložit jako manželka ve svém domě, nebo zdrhne od manžela někam jinam.

Ale ani na druhou stranu neexistovalo, že by manžel opustil svou ženu. On se k ní mohl jen chovat špatně, mohl ji zanedbávat, mohl ji pokořovat, ponižovat. To všechno mu jednou spadne do klína a na hlavu. Ale nemohl se jí nikdy zbavit. Tohle bylo něco, co tehdy věděli již hoši, a s čím museli počítat. Ale známe i řadu biblických příběhů, kdy se to právě zrovna dvakrát nepovedlo. A víme také, jaké těžké, trpké důsledky - do třetího, čtvrtého nejméně pokolení pak takové poklesky přinášely.

Jednat prozíravě v těchto našich vztazích tedy znamená počítat s tím, že to jsou teritoria, že to jsou věci, které jsou svaté, které nám Pán Bůh svěřuje s tím, že ne my si budeme dělat podle svého, jak se nám právě hodí. A když budeme, tak nechť laskavě počítáme s tím, že až pomine majetek, nebude nic, ale bude něco dál, kdy se nám to všechno vrátí. Chtělo by se říci - i s úroky. Naštěstí je psáno v Písmu, že Bůh je spravedlivý a mnohokrát je tam opakováno, že jak jsi jednal, tak se ti také naplní. Ale nestačí to?

Ten správce, kterému jsme se omlouvali, že nutně nemusel být tunelář, ale přece ho přistihli, že nedobře hospodaří s majetkem svého Pána, byl pochválen za to, že byl prozíravý. Za to, že si dělal nespravedlivým mamonem přátele. Málem kristovsky, dalo by se říci, si v situaci, kdy je obžalován a kdy je jasné, že tady bude končit, ještě přitíží, zvětší svůj dluh. Přitom mohl počítat s tím, že ten soud bude ještě krutější. A že reparace, které zde bude platit budou ještě horší.

A propo - zapomněl jsem zmínit ještě jednu věc. V našem právním zákonném uspořádání je jediná zřetelná stopa Mojžíšova zákona a to, že muž, který opustí, musí platit alimenty. Tam je stopa toho, že nemůže opustit, ale že aspoň jakousi odpovědnost za toho, koho k sobě připoutal, nese dál. Navrhoval bych však po právu, jestliže máme emancipované vztahy, aby se alimenty platily oboustranně.

Ale pojďme zpátky k té prozíravosti. Ten správce byl pochválen, že si zvětšil svůj dluh, ale získal si přátele. Vzal na sebe část jejich dluhu. Až majetek pomine, bude - doufá ten člověk - přijat k někomu do domu. Když to domyslíme v souvislosti toho příběhu, že mluví o Bohu a o nás a o věčnosti, pak nám vychází - když si to pošpiníme tady mezi námi, když na nás budou mít ještě víc toho, čím nás můžou odsoudit a obžalovat, že jsme v očích tohoto světa zpronevěřili nebo špatně hospodařili tak, že to nevynášelo, málem bychom promrhali, rozházeli majetek, ale bude to znamenat, že tím přibylo na kontu toho věčného bohatství, jedním slovem shrnuto - lásky, pak jsme udělali cosi prozíravého. Jenom je těžké to vidět předem, než je člověku dáno. Prozíravost se těžce učí. I sami učedníci u toho bohatého mládence jsou toho svědkem. Zhrozí se, když jim Ježíš řekne to přirovnání o velbloudovi a jehle. - Kdo tedy může být spasen?- ptají se. Jestli je to tak, tak se tam žádný z nás nevejde. A Ježíš je svrchovaně uklidňuje, což je pro nás úžasné evangelium - ale hoši, vždyť to přece nezávisí na vás, vždyť spasení je Boží dar. To, co je u lidí nemožné, je u Něj možné. Z toho se chceme radovat a o prozíravost, dar vidění vírou, prosit.

Nemáme, co bychom ti předkládali a čím si na Tobě vynucovali, už jenom Tvou pozornost, natož Tvé přijet,í Pane náš. Jako marnotratní přece doufáme, že Tys nás nepřestal milovat a že se smíme v pokoře k Tobě vracet. Že se smíme setkávat s Tvou otevřenou náručí. Co víc - dokonce smíme a nemáme si to nechat jen pro sebe. Ale máme o tom vyprávět, jak veliké věci jsi nám učinil, že Tvá náruč je otevřená pro každého, kdo k Tobě přijde. Amen.